Roosevelt Sykes, mimořádně důležitá postava městského blues

Naposledy aktualizováno: 22.7.2018

Arkansaský pianista, zpěvák, skladatel a otec moderního bluesového piana Roosevelt Sykes (31. 1. 1906 – 11. 7. 1983), známý pod přezdívkou The Honeydripper, začínal jako typický interpret tradičního jižanského blues, aby se později proměnil v mimořádně významného představitele jeho mnohem drsnější městské verze z počátku čtyřicátých let dvacátého století.

naplňoval představy o barrelhouseovém pianistovi ze St. Louis

Budoucí vzor generace následovníků, jako byli Big Maceo a Memphis Slim, hrával v saku, na hlavě klobouk a v koutcích úst převaloval zapálené kubánské Toro. Pro mnohé tak ztělesňoval představu klasické postavy barrelhouseového pianisty ze St. Louis.

Nenechejme se ale mýlit. Sykesův klavírní styl sice nacházel inspiraci v ragtimu a prosté, úsporné venkovské klavírní hře, ale nejenom v poválečných letech uměl šikovně protkat své klasické klavírní riffy a styl do látky, která obsahovala i prvky soulu, funku a R&B…

Při pohledu na jeho silné, kraťoučké a válečkovité prsty je zřejmé, proč nezahrál rychlé klávesové kadence, jako elegantní, hbití stride a boogie woogie pianisté s tenkými a dlouhými prsty.

Přes to Roosevelt Sykes nemohl zapřít významný stylový vliv klavírního virtuoza Fatse Wallera a detroitského jazzového kytaristy a pianisty Bulee ´Slim´ Gaillarda, známého pod přezdívkou McVouty.

Publikum Roosevelta milovalo především pro jeho silný a energický hlas. Jeho vokály zněly střídavě zmateně a ironicky, ale nejčastěji neodolatelně lákavě. Výrazně rytmicky zahrané klavírní figury se báječně hodily k jeho pověstnému jedinečnému smyslu pro humor, jenž proslul lehce dráždivým sexuálním podtónem, tříbeným v dobách hraní k tanci v lidových výčepech a černošských juke jointech.

WEST HELENA BLUES

V rodné Heleně se ještě coby malý školák učil hrát na varhany pod dohledem svého dědečka. V jedenácti již sedí za pianem a doprovází místní muzikantské hvězdy Jesse Bella nebo Joe Crumpa. O čtyři roky později si vydělává mytím nádobí a také hraním na klavír po barech, hráčských doupatech a tanečních podnicích.

Tehdy se seznámí se svým prvním hudebním parťákem a učitelem Leothusem Lee Greenem; známým pod přezdívkou Pork Chops. Leothus Vepřová kotleta doprovázel v divadle Miller’s Theatre ve West Heleně promítání němých filmů osobitou improvizovanou směsí blues, waltzu, jazzu a ragtimu. Byl prvním, kdo předvedl tehdy jazzově orientovanému Sykesovi, jak se hraje blues.

Roosevelt Sykes: Mr. Sykes Blues 1929-1932 (1967, Riverside Records)

V letech 1925 – 1927 se společně protloukají na pomezí mezi Louisianou a Mississippi po místním černošském hudebním okruhu

Později se Roosevelt rozhodne zkusit znovu štěstí v St. Louis, odkud se rodina již jednou vrátila zpátky do Sykesova rodiště, o němž později prohlásil: „… bylo to maličké městečko obklopující dřevařskou pilu.“

První nahrávací smlouvu získá v roce 1929 u tehdy slavného labelu OKeh Records díky přímluvě majitele obchodu s gramodeskami a firemního talent-scouta Jesse Johnsona.

V červnu 1929 natočí vlastní verzi písně 44 Blues, původně napsanou Little Brother Montgomerym a často hranou věčným tulákem Lee Greenem. Ze Čtyřiačtyřicítky se stane klasické číslo klavírního blues.

Na většině raných snímků hraje v duu s kytaristou Cliffordem Gibsonem, uváděným pod pseudonymem Oscar Carter. OKeh se zřejmě pokoušeli napodobit úspěch dua Leroye Carra se Scrapperem Blackwellem – smluvně vázaného u značky Vocalion.

Úspěšná třicátá léta

Roosevelt Sykes: The Original Honeydripper (1978, Blind Pig Records)

Ve třicátých letech se Roosevelt dostává do studia mnohem častěji. Šelakové desetipalcové gramodesky vychází pod jeho příjmením, ale také pod řadou uměleckých jmen.

Jednou je Dobby Bragg na deskách vydaných Paramountem, u Melotone působí jako Easy Papa Johnson.

Sem tam používá přezdívky St. Louis Johnny, The Blues Man, The Honey Dripper nebo Willie Kelly na titulech pro label Victor. Na mnoha nahrávkách ho doprovází výtečný a vyhledávaný kytarista Kokomo Arnold.

Mimo turné se zpěvákem a letitým parťákem St. Louis Jimmym, a dnes zcela zapomenutým country bluesmanem a nenapravitelným gamblerem Charliem ´Specks´ McFaddenem (původním jménem Charles Pertum), známým autorem písně Groceries on the Shelf (Piggly Wiggly), pracuje pro OKeh Records i jako vyhledávač talentů.

Nabídl příležitost řadě obskurním bluesovým jménům. Jedním z nich byl bratr Jesse Johnsona, pianista James „Stump“ Johnson, známý svým „hitem z bordelu“ The Duck’s Yas-Yas-Yas. Dalšími byli Matthew McLure jehož Prisoner’s Blues Roosevelt nazpíval na začátku kariéry a zpěvačky Eithel Smith s Isabel Sykes, což můžeme chápat jako jakousi „malou domů“ – v případě Isabel se nejspíše jednalo o Rooseveltovu sestru.

Ve Windy City

Na začátku čtvrté dekády se Roosevelt přestěhuje do Chicaga. Ve Windy City se jeho hlavním hudebním spolupracovníkem stane kytarista a houslista Lonnie Johnson.

Často také vystupuje s rytmikou, jejímiž členy byli legendární bubeník Sidney „Big Sid“ Catlett (mj. hrál v kapelách Bennyho Cartera, McKinney’s Cotton Pickers, Fletchera Hendersona, Dona Redmana a Louise Armstronga) a basista Alfred Elkins. Zajímavým spoluhráčem byl Ted Summitt s nádherně jazzovými kytarovými vyhrávkami, ozdobenými těžkým tremolovým zvukovým efektem.

Obal devátého dílu CD kompilace Roosevelt Sykes: Complete Recorded Works In Chronological Order (1992, Ducument Records)

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let nabírá Rooseveltova sólová kariéra obrátky. V roce 1947 sestaví první vlastní dvanáctičlennou, swingově bluesovou kapelu The Honeydrippers. Z té doby pochází špičkové Sykesovy bluesové skladby jako Lucky Blues, Security Blues a Ruthie Lee.

Na začátku roku 1951 podepíše smlouvu u chicagské nezávislé firmičky United Records, vlastněné černošským obchodníkem Leonardem Allenem. Bohužel, ke konci dekády jeho nahrávací aktivita upadá.

Znovuzrození na prahu šedesátky

V šedesátých letech Roosevelta Sykese „objeví“ mladé bělošské publikum v rámci folkového a bluesového obrození, jehož hlavními centry se stalo liberálnější vysokoškolské prostředí a hudební kluby na východním pobřeží USA .

Roosevelt Sykes: The Return of Roosevelt Sykes (1960, Prestige Bluesville)

Prvním novým dlouhohrajícím titulem po „znovuzrození“ je The Return Of Roosevelt Sykes (1960, Prestige Bluesville). Doprovodnou kapelu na něm tvořili bubeník Armand „Jump“ Jackson, kytaristé Floyd Ball, Frank Ingalls a tenorsaxofonista Clarence Perry Jr.. Nahrávalo se v legendárním studiu Rudyho Van Geldera.

Na dalších studiových frekvencích Roosevelt spolupracuje mj. se skvělým rhythm’n’bluesovým triem – složeným ze spoluhráčů tenorsaxofonisty King Curtise – v sestavě Robert Banks (Hammond Organ B3), Leonard Gaskin (basa), Belton Evans (bicí). Ti tři nahráli i jediné eponymní album dávného Sykesova parťáka St. Louis Jimmyho.

V roce 1962 vznikají v chicagském studiu snímky pro pozdější raritní vinylové LP Sings The Blues (1963, Crown Records), na kterých hrají další zajímaví spoluhráči, včetně plátkaře Sax´ Mallarda, kytaristy Lee Jacksona, kontrabasisty Willieho Dixona a bubeníka Armanda Jump Jacksona.

Evropští bluesoví fanoušci měli příležitost užít si Sykese naživo na několika koncertních turné v letech 1961, znovu v roce 1965 a 1966 a o šest let později v rámci putovní akce American Folk Blues Festival.

V roce 1974 vystoupil v rakouském Linzi, kam bychom tehdy za normálních okolností dojeli „koněspřežnou dráhou“ z Budějovic, ale tehdejší neprostupná Železná opona, chlapci z Pohraniční stráže a jejich pomahači PS-VB (žalobníci na čtyři) nám to neumožnili.

Závěr úspěšné bluesové kariéry

Roosevelt Sykes: Feel Like Blowing My Horn (1973, Delmark Records)

V sedmdesátých letech Sykes vydává solidní album Feel Like Blowing My Horn (1973, Delmark), natočené s menším combem, složeným ze spolehlivých spoluhráčů, jakými byli Sax‘ Mallard (tenorsaxofon, klarinet), King Kolax (trumpeta), Robert Lockwood (kytara), Dave Myers (basa) a Fred Below (bicí).

Atmosféru živých vystoupení na sklonku Rooseveltovy šedesátileté hudební kariéry dobře zdokumentoval koncertní záznam z michiganského bluesového festivalu v Ann Arbor v roce 1977, vydaný o rok později pod názvem The Original Honeydripper (1978, Blind Pig Records).

V roce 1969 Sykes natrvalo přesídlí do New Orleans, kde v roce 1983 umírá na srdeční infarkt zkomplikovaný řadou jiných zdravotních komplikací. Muž, o kterém šéf Delmarku Bob Koester řekl, že byl „jedním z nejdůležitějších bluesmenů všech dob – překlenul propast mezi jižanským venkovským blues a chicagským elektrickým blues,“ je pohřben v neoznačeném hrobě v Providence Memorial Park v New Orleans.

Jeho několik desítek let trvající úspěšnou kariéru zdokumentovala původně rakouská, od roku 2000 britská společnost Document Records. Spolupracovníci sběratele Johnnyho Parthe vydali několikadílnou CD kompilaci pod souhrnným názvem Roosevelt Sykes: Complete Recorded Works In Chronological Order (1992, Document Records). Držím vám palce a přeji mnoho štěstí při jejím shánění, rozhodně stojí za investici.

Ukázky:

Počet přečtení: 1 224

Be sociable and share