Pamatujete si na mě? Jsem Syd… hrával jsem ve vaší skupině na kytaru

Naposledy aktualizováno: 3.1.2019

Mnozí hudební fandové, byť i zcela průměrně znalí rockové historie, rádi rozvíjí teorie o tzv. Skupině 27. Zdá se, jako by věková hranice dožitých dvaceti sedmi let měla být pro mnoho muzikantů, vyznávajících divoký rock’n’rollový styl života, jakousi konečnou metou a nutným předpokladem k nekonečné slávě a adoraci. Takovou výjimkou je i Syd Barrett.

Silný životní příběh

Životní osudy Jima Morrisona, Janis Joplin, Jimi Hendrixe nebo Kurta Cobaina, jsou dobrými příklady a užitečnou argumentační kanonádou pro podporu oblíbené teorie. Jak se ale vyrovnat s podobně silným životním příběhem, který se ukrývá za jménem Roger Keith Barrett?

Zvláště, když Barrettova necelých sedm let trvající profesionální hudební kariéra kulminovala v jeho dvaceti jedna letech? Pozdější marné pokusy o její oživení již na ni nikdy nenavázaly.

A co je vlastně na tom špatné, když se hlavní hrdina našeho hudebního příběhu dožil svých bohem určených šedesáti let v rodném domě a v láskyplné péči svojí sestry? Neshledávám na tom nic špatného.

To jenom lační a nesoudní hudební fanoušci touží po tom, aby se hudebník, do kterého promítli svoje očekávání a tužby, opakovaně vracel na koncertní pódia a do studia. Sydova křehká psychika neunesla život rockové hvězdy. Náporu zájmu a komerčním snahám odolával jen díky LSD.

Hravost a tajuplnost

Roger Keith Barrett se narodil 6. ledna 1946 a hudební svět jej zná jako kytaristu a zpěváka Syda Barretta. Byl to bezesporu on, jako prakticky výhradní autor hudby a textů, kdo stál za ranými úspěchy The Pink Floyd.

S baskytaristou Rogerem Watersem, jenž Syda později na téměř 15 let nahradil v roli tahouna a tvůrčího ducha kapely, se znali již ze střední školy. Jejich spolužákem byl i dnes již zesnulý grafik Storm Thorgerson. Ten byl spoluzakladatelem londýnské firmy Hipgnosis, která se specializovala na tvorbu obalů alb rockových kapel. Společnost navrhla ikonické obaly pro alba Pink Floyd Dark Side Of The Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a další.

Pink Floyd: The Piper At The Gates Of Dawn (1967, EMI Parlophone)
Pink Floyd: The Piper At The Gates Of Dawn (1967, EMI Parlophone)

Barrett zpočátku hledal inspiraci v nahrávkách importovaných amerických bluesových a rhythm’n’bluesových hvězd. Tvrdil, že mezi jeho největší hudební vzory patřili The Byrds, Mothers of InventionBlues Magoos. Záhy ho ale pohltil magický svět knižních příběhů anglických spisovatelů Lewise CarrolaKennetha Grahamea.

Právě hravost, a jakási tajuplnost, uschovaná v knížkách, skvěle korespondují s podivnostmi barrettovských textových perel raného repertoáru Pink Floyd. Jeho písně Arnold Lane, See Emily Play, Flaming, The Gnome a řada dalších se objevily na prvních singlech, albovém debutu The Piper at The Gates of Dawn a na jeho následovníku A Saucerful of Secrets.

Příprava písňového materiálu mu zabrala pouhý půl rok. Dodnes jsou jeho skladby řazeny mezi klasická čísla undergroundové a avantgardní hudby šedesátých let 20. století.

Hvězda londýnské undergroundové scény

Přitom teprve v roce 1966 rodící se Floydi ustálili svou první profesionální sestavu a koncertní show stále ještě prokládali večírkovými standardy jako Louie Louie. O rok později se však kapela stala jedním z dominantních hlasů britského psychedelického popu.

První pinkfloydovské koncerty v londýnském klubu U.F.O. mají dodnes aureolu jedinečných undergroundových hudebních a světelných show. Pulzující a neuvěřitelně hlasitá živá vystoupení – nyní složené převážně ze zvukově zkreslených, improvizovaných originálů z pera kytaristy a hlavního skladatele Syda Barretta – byly soundtrackem k drogovým celonočním „happeningům“, které se konaly po celém Londýně.

Pink Floyd útočili na své publikum zvukem i světlem a do svých koncertních představení zahrnovali elementární světelnou show zahrnující abstraktní filmy a psychedelické bublinkové projekce olejových sklíček. Bylo jasné, že se jen s tím muzikanti nespokojí.

V budoucnu budou muset kapely nabízet víc než jen popovou show. Budou muset nabídnout dobře prezentovanou divadelní show,“ řekl Barrett po skončení koncertu nazvaném Games For May. Uskutečnil se 12. května 1967 v Queen Elizabeth Hall v luxusní londýnské čtvrti South Bank. Kapela tehdy naživo vyzkoušela kvadrofonní zvukový systém Azimuth Coordinator, který pro ni navrhl Bernard Speight, jeden ze zvukových techniků z nahrávacích studií Abbey Road.

LSD, LSD, LSD
Syd Barrett: The Madcap Laughs (1970, Harvest)
Syd Barrett: The Madcap Laughs (1970, Harvest)

Brzy po vydání debutového alba se Barrettovo chování začalo měnit. Vzdálil se ostatním v kapele, fyzicky i emocionálně. Ztratil zájem o to být slavný.  Začal sabotovat televizní vystoupení, na nichž ostatním záleželo.

Do televizního studia chodil neoholený a podle vzpomínek spoluhráčů jeho oblečení silně zapáchalo. Jindy přišel jako ze škatulky, ale před živým vysíláním se převlékl a působil dojmem bezdomovce.

Zdá se, že již v roce 1968 jsou Sydovy dny u Pink Floyd sečteny. Kapela se ještě pokouší svého frontmana – a jeden ze symbolů anglické hudební subkultury – zachránit angažováním druhého kytaristy Davida Gilmoura.

Vývoj dalších událostí spíše podporuje teorii, že se již zbývající členové nechtěli dále na Barretta spoléhat. Jen oni sami vědí, jak to vše mezi nimi vlastně bylo. Faktem je, že se Sydovým odchodem z kapely dochází i ke změně jejího managementu.

Mohli byste namítnout, že Syda pohřbil hudební byznys, ale ve skutečnosti jsme ho pohřbili spíš my,“ zdůraznil po letech bubeník Nick Mason. „Syd se tak nějak pomátl při myšlence, že budeme vystupovat v Top of the Pops a být komerční. Myslím, že to nebyla nahrávací společnost, kdo vyvíjel tlak; myslím, že jsme to byli my, kdo vyvíjel tlak, protože to byla cesta, kterou jsme chtěli jít.“

Ztřeštěncovy úsměšky
Syd Barrett: Barrett (1970, Harvest)
Syd Barrett: Barrett (1970, Harvest)

To, co se okolo Barrettova kultu dělo v dalších letech, je nejspíše součástí mediální hry a pokusů na Sydově legendě cosi trhnout.

On sám se některých dějů zúčastnil. Ať již nahrávání sólových alb BarrettThe Madcap Laughs z roku 1970, jediného nevydařeného koncertního vystoupení s kapelou Stars v roli předskokanů detroitských MC5 nebo náhodné návštěvy studií v Abbey Road, ve kterých jeho bývalá kapela právě natáčela album Wish You Were Here.

Součástí legendy je i řada anekdot a zřejmě i smyšlených příběhů nebo báchorek. Jedna z nich částečně posloužila jako náš titulek. Holohlavý Syd měl údajně stát v zákulisí cambridgeského koncertu Pink Floyd a po jeho skončení měl jít za skupinou a představit se jim slovy: „Pamatujete si na mě? Jsem Syd… hrával jsem ve vaší skupině na kytaru.

I kdyby byl příběh pravdivý, vůbec nic to nenaznačuje o Sydově komplikovaném duševním stavu, hudebním odkazu a vlivu na rockovou hudební scénu. Dokázal vytvořit a nahrát za těch několik let aktivní hudební kariéry více, než jiní za celý život. Nesmazatelně se zapsal do dějin rockové hudby a má v každé pořádné rockové encyklopedii po právu vyhrazené čestné místo.

Občas se může na mysl vkrást otázka, zda vlastně není dobře, když se Syd, již opět Roger Keith, živil jako zahradník? A zda nebyl po právu spokojený, když měl v lednici dostatečnou zásobu žebírek a křidélek pro grilování?

Vidět ho stát na pódiu s pohaslým pohledem, bez schopnosti zahrát akord – muselo být frustrující! Odešel na věčnost 7. července 2006 na komplikace způsobené diabetem.

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..