It’s The Buzz, Cock! V roce 2016 uplynulo čtyřicet let od debutu punkových legend Buzzcocks

Naposledy aktualizováno: 9.7.2019

Nástup punk rocku na britských ostrovech je datován do let 1976 – 1977. Byla to bláznivá dvouletka, která v hudebním průmyslu nenechala kámen na kameni.  A za vším stáli londýnští Sex Pistols. Vedle téhle party sehráli významnou úlohu čtyři mladíci z Manchesteru, známí jako Buzzcocks.

Otevírání dosud pEvně zavřených dveří

Poblázněné gramofonové firmy náhle zoufale hledaly slibné kapely, jejichž jedinou předností často bývala odvaha hrát jinak – a o to zběsileji. Tehdejší dění popisuje Steven Severin, baskytarista postpunkových Siouxsie and The Banshees, slovy: „Otevřely se nám dveře, které se do té doby zdály pevně zavřené. Myslím si, že každý z nás jen využil příležitost.“

Díky příkladu Sex Pistols získali začínající muzikanti potřebnou sebedůvěru. Přestalo být důležité, jak kdo mistrovsky zvládá hudební nástroj. Rocková hudba se vrátila ke svým dřevním bluesovým kořenům. S punkem přišel rozhodující impuls, z něhož pop music čerpá dodnes.

Příběh Buzzcocks se začal odvíjet v únoru 1976 na  vysoké škole. Spolužáci a fandové amerických The Stooges (náš článek o Iggy Popovi), kytarista Peter McNeish (17. 4. 1955 – 6. 12. 2018) a zpěvák Howard Trafford (15. 3. 1952), se po návštěvě londýnského koncertu Sex Pistols domlouvají na založení punkové kapely.

Výraz „Buzz“ se v angličtině používá pro zvukový šum. Druhá část názvu tvoří slůvko „Cock“. V okolí Manchesteru, odkud oba mladíci pocházeli, se jedná o běžné přátelské oslovení. Můžete se s ním setkat například při příchodu do pubu. Barman se Vás určitě zeptá: „What Can I Get You, Cock?“

Hoši si vymysleli i umělecká jména. Peter McNeish přijal pseudonym Pete Shelley. Bylo to dívčí jméno, kterým chtěli McNeishovi rodiče pojmenovat očekávaný přírůstek do rodiny, pokud by se jim narodila holčička.

Howard Trafford si vybral pseudonym Howard Devoto. Jmenoval se tak řidič autobusu v Cambridge, o němž Traffordovi vyprávěl jeho oblíbený učitel. Sestava Shelley a Devoto po sobě nezanechala žádné nahrávky.

První koncert odehrají již 1. dubna 1976 na Bolton Institute, ve složení Pete Shelley – kytara, Howard Devoto – zpěv, Garth Davies (Smith) – basa , Mick Singleton – bicí. Po třetí písničce jim kdosi vypnul elektrický proud.

Sestava nepřežije více jak jeden koncert a okamžitě se rozpadá. Samozřejmě, bez jakékoliv nahrávky. Bubeník Mick Singleton byl tehdy pouze výpomocí, hrál v manchesterské kapele Black Cat Bone.

Legendární první manchesterský koncert sex pistols

V červnu 1976 Shelley s Devotem zorganizují první manchesterský koncert punkových věrozvěstů Sex Pistols. Pronajali si na 4. června 1976 menší koncertní sál v historické Free Trade Hall, budově z roku 1856.

Fanouškům art rocku je Free Trade Hall jistě povědomá. V únoru 1973 BBC zaznamenala tamní koncert Genesis. Nahrávka později vychází na gramofonovém albu Genesis Live.

Vystoupení Pistolí má dodnes aureolu jedinečné události, významem srovnatelné s mamutími koncertními podniky, jako byly Woodstock nebo Live Aid. Ne snad tím, co Pistole hráli – mj. covery od Monkees (Stepping Stone) nebo The Stooges (No Fun), ale zásadním poselstvím pro generaci hudebníků, kteří proměnili nejenom britskou pop music.

V publiku tehdy bylo pár nadšenců, kteří stáli za pozdějšími úspěchy manchesterských post punkových a indie skupin. Odvahu a inspiraci jim dodala právě tato akce.

Po letech se však zdá, že mezi návštěvníky byl snad každý muzikant nebo rockový fanoušek z Anglie. Podle novináře Davea Nolana, jenž o koncertu napsal v roce 2006 knihu I Swear I Was There: The Gig That Changed The World, se za údajné účastníky označilo více jak sedm tisíc lidí. Faktem je, že sálek má kapacitu pouhých sto padesát míst a organizátoři prodali nějakých třicet pět vstupenek.

A kdo se tedy legendárního koncertu, který nastartoval manchesterské punkové a indies hnutí, opravdu zúčastnil? Vedle pořádajících členů Buzzcocks Devota a Shelleyho s určitostí Mark E. Smith (založí The Fall) Morrissey z budoucích proroků kytarového indie rocku The Smiths, Peter Hook a Bernard Sumner (druhý den si Hooky vypůjčí od rodičů peníze a koupí si první baskytaru), budoucí baskytarista a kytarista Buzzcocks Steve Diggle (7. 5. 1955) a novinář Paul Morley z New Musical Express. Steve Diggle se k Buzzcocks přidá na doporučení manažera Pistols Malcoma McLarena, který ho se Shelleym seznámí ještě před zahájením koncertu.

Opravdová premiéra coby předskokani sex pistols

Šest týdnů po prvním vystoupení hrají Sex Pistols v Manchesteru podruhé. Koncert 20. července 1976 znovu organizují Devoto se Shelleym. Tentokrát je sál vyprodaný.

V publiku byli staří známí z červnové premiéry, ale také například Tony Wilson (budoucí spoluvlastník indie labelu Factory Records a hudebního klubu Hacienda) či Mark E. Smith (stanul v čele výborných The Fall).

Nechyběl také nesmělý mladík Ian Curtis s manželkou Deborah. Curtis se zde zcela náhodou potkal se Sumnerem, se kterým se znal jen od viděni. Ten ho okamžitě seznámil s Peterem Hookem.

Ti tři se domluví na založení Warsaw, později přejmenovaných na Joy Division. Deborah Curtis o pár let později popsala vliv vystoupení Sex Pistols na jejího manžela: „Ian si tím definitivně potvrdil, že se každý může stát rockovou hvězdou.“

Jako předskokani hrají Slaughter And The Dogs. Opravdovou premiéru zažívají Buzzcocks, v sestavě Pete Shelley (kytara), Howard Devoto (zpěv), Steve Diggle (baskytara) a bubeník John Maher.

A jak to bylo s Buzzcocks dál?

Vlastním nákladem vydaný EP debut

Za produkčního dohledu Martina Zero (pseudonym pro Martina Hannetta, producenta např. Joy Division) připraví k vydání EP desku Spiral Scratch.

Čtyřpísňová kolekce vznikla na jeden zátah 28. prosince 1976 v manchesterském Indigo Sound Studio. Nahrávalo se živě a s výjimkou skladby Breakdown se na vinyl dostaly hned první verze snímků, k nimž se jen dohrávala druhá kytara.

Sedmipalcový vinyl vychází 29. ledna 1977 v počtu tisíc kusů u nezávislého labelu New Hormones, za kterým stáli Buzzcocks a manažer Richard Boon. V té době bylo něco takového naprosté novum. Později je dolisováno ještě dalších patnáct tisíc výlisků.

Spiral Scratch se umístila na 31. místě britského singlového žebříčku. Howard Devoto kapelu přesto opouští v únoru 1977. Zakládá si Magazine, ve kterých hraje mj. John McGeoch, pozdější kytarista Siouxsie and The Banshees a Public Image Limited (náš článek o Johnovi Lydonovi).

Margaret Lockwood, si při jejich setu ostentativně zacpávala uši

Pete Shelley dokáže Buzzcocks poměrně rychle přebudovat (Pete Shelley – kytara, zpěv, Steve Diggle – kytara, John Maher – bicí, Garth Smith – basa) a již 11. března 1977 odehrají první veřejné vystoupení bez Devota.

V této sestavě se Buzzcocks objeví 7. dubna 1977 v odpoledním programu vysílaném na televizním kanálu Granada. Zahráli skladbu Boredom a vzbudili značné rozladění nejenom v britských konzervativních rodinách, trávících čas u svého čaje o páté, ale i přímo ve studiu mezi ostatními účinkujícími. Jedna z nich, filmová hvězda třicátých a čtyřicátých let Margaret Lockwood, si při jejich setu ostentativně zacpávala uši.

Vystoupení mělo i další dohru. Někdo z úřadu práce poznal na televizní obrazovce Petea Shelleyho a okamžitě mu zastavil vyplácení podpory v nezaměstnanosti, což tenkrát činilo £10.56 týdně.

V následujících měsících se Buzzcocks přidávají ke šnůře White Riot Tour, na níž vystupují s The Clash, Subway Sect a The Slits. Byla to jakási forma protislužby. Turné předcházelo pozvání pro kapelu od Malcolma McLarena na legendární 100 Club Punk Festival.

Během dvou dní (20. – 21. 9. 1976) se tam vedle Buzzcocks představí Subway Sect, Siouxsie & the Banshees, The Clash, Sex Pistols, Stinky Toys, Chris Spedding & The Vibrators a The Damned. V dalších měsících Buzzcocks otevírali na čtyřech evropských koncertech pro americké Blondie, kteří propagovali výborné album Parallel Lines.

zákaz wiganských vašnostů

V létě 1977 Buzzcocks podepisují nahrávací smlouvu s major labelem United Artist. První singl Orgasm Addict vychází 28. října 1977. Autorsky je pod ním podepsán Devoto se Shelleym.

Ve stejném měsíci se zbaví nespolehlivého baskytaristy Smithe. Podle tiskové zprávy se s ním zbývající členové neshodli po hudební a profesionální stránce. Již v listopadu najdou náhradu v podobě Stevea Garveyho.

Tehdy se ustálí první klasická sestava, hrající spolu tři a půl roku od listopadu 1977 do března 1981 – Pete Shelley – kytara, zpěv, klávesy, Steve Diggle – kytara, zpěv, John Maher – bicí, Steve Garvey –  basa.

Nicméně problémy pokračovaly. Štvanice na britské punkové kapely nebyly výhradou jen Sex Pistols. I když, nejabsurdnější obvinění bulváru bylo tvrzení, že členové Pistolí spořádají každý den k snídani jedno nemluvně.

Pozornosti bdělých radních z Wiganu neunikli ani Buzzcocks. Koncert ve Wigan Casino 17. listopadu 1977, jenž měl odstartovat šňůru jejich klubových vystoupení po Anglii, zakázala místní policie. Současně nepovolila již naplánovanou punkovou přehlídku, jež měla ve Wiganu pokračovat celý týden.

Pikantní na celé záležitosti byla skutečnost, že ještě na jaře 1977 wiganští vašnostové spustili halasnou propagační kampaň, v níž se chlubili, jak díky jimi zaštítěnými kulturními akcemi přilákají do města více návštěvníků.

S podobnými zásahy se Buzzcocks střetávali již od prvních koncertů. V manchesterském klubu The Ranch jim 12. srpna 1976 vypnuli elektrický proud po deseti minutách hraní: „Foo Foo si stěžoval, že to je příliš nahlas,“ zavzpomínal na sociálních sítích tehdejší bubeník John Maher. Pořadatel jim rovnou zrušil již domluvené, a plakátované, druhé vystoupení o týden později. Snad fanouškům alespoň vrátil 25 pencí za vstupné.

Necelé dva roky tvrdé studiové práce

Další hospodyňka se dusí ve vlastní šťávě v jiné kuchyni

Zkonsolidovaní Buzzcocks se nenechali otrávit. Během osmnácti měsíců připraví tři studiová alba. Debutové Another Music In A Different Kitchen vychází 10. března 1978. V hitparádě dosáhne na patnácté místo. Před tím vychází  3. února 1978 druhý singl s dnes již klasickou What Do I Get?

Písňový materiál byl natáčen v průběhu prosince 77 a ledna 78 pod pracovním názvem A Housewife Choosing [Stews In???] Her Own Juices In A Different Kitchen. O skupině se začíná mluvit coby o významném zástupci manchesterských kapel, udávajících směr příštího hudebního vývoje v britském punk rocku.

Název alba Another Music In A Different Kitchens byl inspirován koláží Linder Sterling. Podle Shelleyho Howard Devoto řekl: „Další hospodyňka se dusí ve vlastní šťávě v jiné kuchyni.“ Linder je známá britská umělkyně. Proslavila se svými fotografiemi, radikální feministickou fotomontáží a konfrontačními performancemi. Byla také bývalou frontmankou manchesterské postpunkové skupiny Ludus.V roce 2017 byla oceněna cenou Nadace Paula Hamlyna.

Love Bites a také A Different Kind Of Tension

Druhé album Love Bites jde do prodeje již 22. září 1978. Díky výbornému singlu s písní Ever Fallen In Love (With Someone You Shouldn’t’ve?) překonává na žebříčku svého předchůdce o dvě místa (13. místo). Vznikalo na přelomu července a srpna a během pouhých dvanácti dnů bylo album připraveno k vydání.

Kapela si před další studiovou prací na třetí řádové LP desce vybírá roční pauzu. Mezitím fanouškům nabídne zajímavé singly Promises a Everybody’s Happy Nowadays. Novinkovou albovou kolekci A Different Kind Of Tension nachystala až na září 1979. Nové skladby již nejsou tak silné. Kolekce dosáhne nejvýše na 26. místo. S odstupem čtyřiceti let se řadě hudebních kritiků naopak jeví být nejzajímavějším počinem.

Americká kompilace Singles Going Steady

Obaly všech tří alb mají jednotnou grafickou myšlenku. Na prvním použil autor návrhu Malcolm Garrett čtverce. Na Love Bites dominují kruhy a pro A Different Kind Of Tension vybral trojúhelníky.

Vedle řadových alb Buzzcocks vydávají i velice úspěšné singly. Pro americký trh je shrnuje recenzenty příznivě přijatá kompilace Singles Going Steady. Jde o soubor všech osmi singlů (kompletně A i B strany), které vyšly v období listopad 1977 – červenec 1979.

První dvě studiová alba nevyšla paralelně i v USA. Singlová kompilace Singles Going Steady tak byla jediným oficiálním nosičem Buzzcocks, který byl do září 1979 v USA legálně nabízen k prodeji. V mateřské Anglii jde výběrová deska do prodeje až v listopadu 1981.

Krize a rozpad Buzzcocks

Kapela se koncem roku 1979 dostává do krize, kterou vyvolaly drogové problémy jednotlivých členů. Vydavatelství United Artists přechází pod EMI a to požaduje, aby Buzzcocks natočili čtvrté album. Přípravy se neustále protahují. Od srpna do prosince 1980 vychází na obou březích Atlantiku alespoň série tří singlů Part 1, Part 2 a Part 3.

Buzzcocks jsou v roce 1981 umělecky na dně. Nejsou schopni dokončit čtvrté řadové album. EMI na situaci reaguje tím, že uvolní pro anglický trh výběrovku Singles Going Steady. Pete Shelley následně kapelu rozpouští…

Jednotliví členové si jdou za svými projekty. Diggle a Maher rozjedou společnou kapelu Flag Of Convenience. Přes veškerou snahu se jim bohužel příliš nedařilo.  Zbylo po nich několik singlů a tři LP desky se solidním, dobovým alternativním rockem.

Shelley se vydává směrem ke zvukovým experimentům a k popu, ovlivněnému německým krautrockem. Již v roce 1981 nachystá své první sólové album Sky Yen (Groovy Records), na němž fanouškům nabídne elektronické verze skladeb, které napsal již v roce 1974.

Jako sólista nahraje ještě další tři alba Homosapien (1981, Genetic Records), XL-1 (1983, Genetic Records) a Heaven & The Sea (1986, Mercury Records). Objeví se v sestavě krátkodeché skupiny Zip.

Zdálo se, že se historie manchesterské legendy definitivně uzavřela.

Resuscitace

Obrovská fanouškovská základna, kterou si Buzzcocks vybudovali po celém světě, však na kapelu nikdy nezapomněla. Vychází řada bootlegů s nahrávkami z koncertů, ale i ROIO vydání záznamů z frekvencí, na kterých vznikal materiál pro vlivného anglického DJ Johna Peela – Peel Session Album.

Přidává se i EMI. Na podzim 1989 nabídnou trojCD s názvem Product. Box set doprovází detailními informacemi nabitý booklet. Rekapituluje veškerý materiál, který Buzzcocks natočili po vydání EP Spiral Scratch.

Jako doplněk jsou přidány „live“ nahrávky z 10. března 1978. Kapela tehdy hrála v londýnském Lyceu při promo akci na podporu vydání alba Another Music In A Different Kitchen.

Reformovaní Buzzcocks se v roce 1989 vrací zpět v sestavě (Pete Shelley – kytara, zpěv, Steve Diggle – kytara, zpěv, John Maher – bicí, Steve Garvey – basa). Přestože poměrně intenzivně koncertují, po reunion sestavě nezůstanou žádné oficiální nahrávky.

V lednu 1990 je na světě další reinkarnace ve složení Pete Shelley – kytara, zpěv, Steve Diggle – kytara, zpěv, Steve Garvey – basa a Mike Joyce – bicí (ex Victim, ex The Smiths), která vydrží společně hrát až do prosince příštího roku.

Buzzcocks mezitím připravují demo nahrávky pro album, které vyjde až v roce 1993 pod názvem Trade Test Transmissions. Jako bonus vydávají na vlastním labelu Planet Pacific několik demo záznamů, nahraných v sestavě s Mikem Joycem za bicími. EP pojmenují Alive Tonight.

V prvních dvou měsících roku 1992 je zpátky „klasická sestava“ (Pete Shelley – kytara, zpěv, klávesy, Steve Diggle – kytara, zpěv, John Maher – bicí, Steve Garvey – basa). Buzzcocks mají nasmlouvanou sérii jedenácti evropských koncertů a tří vystoupení v Japonsku. Turné se protáhne až do května. Pro deset koncertů v Austrálii a na Novém Zélandu Johna Mahera za bicí soupravou nahradí hostující Steve Gibson (ex Icicle Works).

Normalizace podle Buzzcocks

Od srpna 1992 až do dubna 2006 Buzzcocks pracují v sestavě, která vydrží nejdéle v její historii – Pete Shelley – kytara, zpěv, Steve Diggle – kytara, zpěv, Tony Barber – basa, Phil Barker – bicí. Kvartet dokončí studiové album Trade Test Transmissions. Zároveň s novinkovým albem vychází i promo EP Innocent a ještě EP Do It.

Kapela je evidentně v dobré kondici. A proto v roce 1994 nabídnev krátké době již třetí EP Libertine Angel. Jedná se o sběratelskou raritu, které bylo vylisováno pouhých tisíc kusů.

V průběhu deseti let vychází série čtyř nových studiových kolekcí. První je All Set z roku 1996, na ní navazují Modern (1999), Buzzcocks (2003) a Flat-Pack Philosophy (2006). Většinoví autoři repertoáru Shelley s Digglem směřují loď Buzzcocks do klidnějších vod Pop Punku, kde brázdí vody američtí Green Day nebo Blink-182.

Do druhé poloviny prvního desetiletí 21. století nastupuje nová rytmika. Bubeník Danny Farrant přichází v roce 2006, baskytarista Chris Remington o dva roky později. Sestava se od té doby nezměnila. Vyšlo ji zatím jediné studiové CD The Way (2014).

V jubilejním roce 2016 se oslavy britského punkrockového vzepjetí nesou ve znamení koncertního turné Buzzcocks 40. Cestovní mapa je zavede nejenom do Spojeného království a USA. Několik termínů je vyhrazeno pro Francii a překvapivě i Rusko. Termínově nám byla kapela nejblíže 14. – 17. září 2016. Postupně vystoupili v Hamburgu, Berlíně, Hannoveru a Dusseldorfu.

„Nová éra“ Buzzcocks

Ráno 6. prosince 2018 umírá na infarkt zakladatel Buzzcocks Pete Shelley. Od roku 2012 žil se svojí druhou ženou Gretou, Estonkou, v hlavním městě Estonska Tallinu. Toužil uniknout hektickému tempu života v Londýně, ve kterém pobýval předchozích třicet let.

Po jeho smrti byla založena kampaň Pete Shelley Memorial s cílem získat prostředky na vytvoření památníku v jeho rodném městě, který trvale připomínal jeho úspěchy a přínos hudebnímu průmyslu.

Ještě za Peteova života se Buzzcocks připravovali na velký koncert v Royal Albert Hall. Prestižní londýnská koncertní síň byla objednána na leden 2019. Vystoupení se uskutečnilo až 21. června 2019 a bylo věnováno Shelleyho památce. Jako předkapely zahráli Penetration a The Skids.

Vedle bývalých členů kapely Stevea Garveyho a Johna Mahera se akce zúčastnili a zazpívali Dave Vanian s Captainem Sensiblem (The Damned), Peter Perrett (Only Ones), Thurston Moore (Sonic Youth), Tim Burgess (The Charlatans), Pauline Murray (Penetration) nebo Richard Jobson (The Skids).

Prapor manchesterské legendy nyní drží Steve Diggle. Kapelu zredukoval na trio. Rytmika hraje nadále ve složení Chris Remington (basa) a Danny Farrant (bicí). Steve nazval post-Shelleyovské období “novou etapou”.

Ukázky:

Boredom – https://youtu.be/QoYiQ8Qsozk

Orgasm Addicts – https://youtu.be/p2Mi995ggFU

What Do I Get? – https://youtu.be/-EEPvXlTUnU

Fiction Romance (Live 2015) – https://youtu.be/mOg0opaYSvM

Fast Cars – https://youtu.be/rW49tFZPCF4

Promises – https://youtu.be/oQ1vQPEBlnI

Ever Fallen In Love (With Someone You Shouldn’t’ve) – https://youtu.be/51OB2YoC4sg