Joe Harriott, nepochopený samotář s úžasnými nápady, který vždy přesně věděl, co chce!

Naposledy aktualizováno: 20.8.2019

Joe Harriott
Joe Harriott

Bohem obdařený, talentovaný altsaxofonista Joe Harriott (15. 7. 1928 – 2. 1. 1973, narozen jako Joe Arthurlin Harriott) se narodil na Jamajce. Od poloviny páté dekády dvacátého století se výrazně etabloval na britské bopové scéně.

Prošel cestou Od bopu přes freejazz až k fůzi s indickou hudbou

Umělecky nejzajímavějším obdobím prochází na začátku šesté dekády, kdy směřuje do krajiny za zrcadlem, ve které již nějakou dobu hledal a bádal americký saxofonista Ornette Coleman.

Harriott patří mezi vybranou společnost několika špičkových muzikantů, kteří v rámci freejazzových a fusion experimentů zařadili do své tvorby postupy původní indické hudby. Svým vizionářským přístupem významně obohatil jazzovou hru na altsaxofon.

S odstupem mnoha let na něj zavzpomínal letitý člen klasické sestavy Harriottova legendárního kvinteta kontrabasista Coleridge Goode: „Všechno, co dělal, ho ničilo. Všechno! Nedůvěřoval nikomu. Byl uzavřený a plachý. Vyrůstal bez rodičů a neměl ani minimální vzdělání. Možná to byl ten pravý důvod, proč coby sirotek zatrpkl vůči okolnímu světu. Myslel si, že ho nikdo nemá rád a že se proti němu spikl celý svět.

Z jamajky na londýnskou bopovou scénu
Joe Harriott Jazz Quartet: Cool Jazz With Joe (1960, MeloDisc Records)
Joe Harriott Jazz Quartet: Cool Jazz With Joe (1960, MeloDisc Records)

Joe připlul do Velké Británie v roce 1951 na zaoceánském parníku. Na lodní lístek si vydělával cestou hraním v tanečním orchestru.

Na rodném ostrově patřil mezi ostřílené jazzmeny. Od roku 1948 spolupracoval se zdejšími swingovými orchestry a comby. Asi nejvýznamnější z nich byly Jamaican All-Stars, big bandy Jacka Browna, Erica Deana a septet Sonnyho Bradshawa.

V Londýně se ho nejprve ujal trumpetista Dizzy Reece. Společně zkouší štěstí v hudebních klubech Sunset ClubFeldman Club otevřených v Soho nedaleko od ulice Carnaby Street.

Až do konce roku 1953 si vydělává koncertováním s dnes zcela zapomenutými muzikantskými partami, jako byly Joe Muddel Sextet, Cab Kaye And His Cabinettes, Jazz At The Flamingo, Headliners Dizzyho Reece a Leon Roy Big Band.

V únoru 1954 jde poprvé do nahrávacího studia. Debutuje u firmičky MeloDisc Records, pro níž se svým kvartetem ve složení Dill Jones (piano), Jack Fallon (basa) a Phil Seamen (bicí) pořídí čtyři nahrávky. Snímky vychází se šestiletým zpožděním na vinylové EP desce Joe Harriott Jazz Quartet: Cool Jazz With Joe. Do podzimu se zúčastní ještě studiových prací jiných obskurních seskupení Kenny Graham’s Afro CubistsBuddy Pipp’s Highlifers.

První sólové úspěchy

Na celou sezónu 1954/1955 zakotví coby stálý člen v oblíbené koncertní sestavě bubeníka Tonyho Kinseyho. S Kinseym natočí materiál na tři EP desky pro značku Esquire Records. Kapela je na plakátech uváděna jako Tony Kinsey Trio with Joe Harriott. Britským jazzovým fanouškům nabídne slastný pocit z altsaxofonové hry, jež je hodně blízká té fenomenálního beboppera Charlieho „Birda“ Parkera.

Kvartet má domovské zázemí v klubu Studio 51 na Great Newport Street. A jen tak mimochodem – o desetiletí později zde LennonMcCartneym nabídnou přátelům z Rolling Stones svou skladbu I Wanna Be Your Man a oni tak nahrají svoji první jedničku na žebříčku britské rockové hitparády.

Během jarních měsíců 1955 si Joe sestaví vlastní kvartet. Zároveň podepisuje sólový kontrakt s Jazz Today Records. Ve studiu pracuje na dvou snímcích pro sedmipalcový vinyl Joe Harriott With Strings, na němž zkombinoval jazzový kvartet se smyčcovou sekcí. V srpnu téhož roku se mihne v krátkodechém pokusu saxofonisty Ronnieho Scotta sestavit vlastní big band.

Od ledna 1956 je členem legendami opředeného kvarteta bubeníka Phila Seamena, v němž s nimi hráli klavírista Johnny Weed a basista Major Holley. Na pětičlennou sestavu je pravidelně posiluje kytarista Dave Goldberg. Již na začátku roku 1957 se ale Joe znovu vrací k Tonymu Kinseymu.

Hardbopová rozcvička
Joe Harriott Quintet: Blue Harriott (1959, Columbia Records)
Joe Harriott Quintet: Blue Harriott (1959, Columbia Records)

V roce 1958 se znovu pokusí sestavit vlastni kvintet, v němž působí Hank Shaw (trubka), Harry South (piano), Coleridge Goode (basa) a Benny Goodman (bicí). Stylově vychází z tehdy populárního hard bopu. Vedle Harriottových vlastních skladeb hrají přebrané věci od amerického pianisty Horace Silvera.

Solidně rozjetou sestavu přibrzdí Joeův náhlý zdravotní kolaps. Ostatní pokračují v koncertování díky dočasně přijatému barytonsaxofonistovi Harrymu Kleinovi a novému muži za bicí soupravou Bobbymu Orrovi.

Po takřka čtyřměsíční pauze se Harriott vrací k veřejnému vystupování na koncertě 30. ledna 1959 v londýnském Marquee Clubu. Na podzim 1959 Joe vyráží do Německa s westcoastovým trumpetistou Chetem Bakerem a po návratu na britskou koncertní šňůru s Modern Jazz Quartetem.

Pětice v novém složení vydá u Columbie EP desku Blue Harriott se čtyřmi skladbami Senor Blues / Still Goofin‘ / Count Twelve / Jumpin‘ With Joe. Snímky se o rok později objeví ještě na kompilační LP desce Joe Harriott Quintet And Sextet: Southern Horizons (1960, Jazzland) společně s dalšími studiovými nahrávkami z jarní studiové frekvence roku 1960.

Free Form / Abstract / Movement
Joe Harriott Quintet: Free Form (1961, Jazzland Records)
Joe Harriott Quintet: Free Form (1961, Jazzland Records)

Na začátku roku 1960 zcela překope složení kapely. Vzniká její nejstabilnější podoba s pianistou Patem Smythem, basistou Coleridgem Goodem, bubeníkem Philem Seamenem a trumpetistou „Shake“ Keanem.

Přes časté různice mezi Harriottem a Seamenem se její složení celých pět let prakticky nezměnilo. Jen trucujícího Seamena nahradí za bicími starý známý Bobby Orr.

Napětí mezi výraznými individualitami nejhůře snášel Smyth. Několikrát byl rozhodnutý, že musí z kapely odejít. Shake s Coleridgem ho pokaždé přemluvili. Apelovali na něj, že je zkrátka jeho povinností vydržet.

Stabilní tým spoluhráčů Joeovi umožní naplno rozvinout jeho osobitý projev a originální přístup k volné improvizaci, aniž by se nechal svázat rytmickými nebo harmonickými omezeními.

Joe Harriott Quintet (zleva Pat Smythe, Joe Harriott, Shake Keane, Bobby Orr a Coleridge Goode)
Joe Harriott Quintet (zleva Pat Smythe, Joe Harriott, Shake Keane, Bobby Orr a Coleridge Goode)

Na podzim 1960 nahrají výtečný dokument této éry, jenž pojmenují Free Form (1961, Jazzland Records). Jde o jednu z nejpůvodnějších britských freejazzových kolekcí. Harriott na ní potvrdil svojí pověst ojedinělého a technicky bezchybného hráče. Současně se přihlásil k dění na celoevropské jazzové scéně, na níž se stále více prosazovala volná hudební forma.

Během následující tříletky vychází dvě stylově podobně zaměřená alba Abstract (1962, Columbia) a Movement (1964, Columbia), na nichž pětice vynikajících instrumentalistů potvrdí svoje výhradní postavení na dobové experimentální scéně.

Následující LP deska High Spirits (1965, Columbia) je výsledkem řady uměleckých ústupků a komerčních zájmů. Obsahuje většinou postbopový materiál zahraný bez výrazného zaujetí a nasazení zúčastněných.

Harriottovu komplikovanou povahu nám přiblíží tehdejší spoluhráč perkusionista Frank Holder: „Byla v něm přirozená nespoutanost a divokost. Mimo pódium působil jako dobře vychovaný jamajský gentleman. Chodil pečlivě oblečený a dával si velký pozor, aby nemluvil vulgárně. Jakmile vzal do ruky saxofon, proměnil se v úplně jiného člověka.“

S narůstající vnitřní nespokojeností se Harriottova povaha změnila. „Hudebně byl na britské jazzové scéně jasně nejdál. Mohl se bez problému porovnávat s tím nejprogresivnějším, co se zrodilo na druhé straně Atlantiku. Bohužel, nikdy se nedočkal uznání, jakého by si zasloužil,“ domnívá se Holder.

Samotář a hudební vyděděnec

Harriottova abstraktní, posluchačsky náročná hudba, a nekonvenční interpretace, jež se bez problému vyrovná třebas té Coltraneově, si na britských ostrovech nezískala mnoho příznivců.

Valná většina návštěvníků tehdejších klubových vystoupení očekávala především postbopovou produkci. Frustrovaný saxofonista se postupně svým spoluhráčům odcizí. Dává se zapírat, když ho chtějí navštívit doma. Volný čas tráví osamocen v sázkových kancelářích nebo se někde opíjí. Finančně neudržitelná situace ho přinutí kvintet rozpustit.

Pojďme si ještě odcitovat pár zajímavých vět z úst jeho dlouholetého basisty Coleridge Goodea, který za Joea zaskakoval coby kapelník již při jeho zdravotních problémech v roce 1958: „Jakmile dostal nápad, bylo to jako by šel za světlem na konci tunelu, rozum pro něj v té chvíli nic neznamenal. Při hraní se dokázal přiblížit k lidem a sdílet s nimi své myšlenky a pocity – v tu chvíli z jeho saxofonu tryskaly na všechny strany vřelé tóny. Možná proto byl tak přitažlivý pro ženy.

Indo-jazzová fůze
Joe Harriott John Mayer Double Quintet: Indo-Jazz Suite (1966, Columbia Records)
Joe Harriott John Mayer Double Quintet: Indo-Jazz Suite (1966, Columbia Records)

Po zbytek kariéry se Harriott proměnil v hudebního vyvržence. Na britských ostrovech získává pověst vlka samotáře. Pro příležitostná klubová vystoupení si pokaždé najímá jiný rytmický doprovod. Současně do své hry stále intenzivněji implementuje principy indických rag. Nový hudební směr je pojmenován jako Indo-jazzová fůze.

V roce 1966 se spojí s indickým houslistou Johnem Mayerem. Pro Columbia Records připraví dvojici výtečných alb Indo-Jazz Suite (1966) a Indo-Jazz Fusions (1967), na nichž spolupracovalo několik jazzmenů (m.j. kanadský trumpetista Kenny Wheeler) se čtyřmi tradičními indickými hudebníky hrajícími na housle, sitar, tabla a tamburu.

Vznikla překvapivě skvěle poslouchatelná hudební směs, na níž v dalších letech navázaly například experimentální počiny harfenistky a pianistky Alice Coltrane, sdružení Shakti v čele s britským kytaristou Johnem McLaughlinem nebo hudební projekty anglického multiinstrumentalisty a syna pandžábských přistěhovalců Nitina Sawhneye.

Tragicky krátká životní pouť se předčasně uzavře v necelých čtyřicetipěti letech
The Joe Harriot Story (2011, Proper Box Records)
The Joe Harriot Story (2011, Proper Box Records)

Naposledy se do nahrávacího studia Columbia Records podívá s jiným indickým muzikantem kytaristou Amancio D’Silvou. Natočí komerčněji pojatou LP desku Joe Harriott & Amancio D’Silva Quartet: Hum Dono z roku 1969.

Mimo řadových titulů vyšla během desítek let pěkná řádka kompilačních titulů s průřezem Harriottovou bohatou kariérou.

Pro opravdové nadšence a zájemce doporučuji čtyřdiskový CD komplet The Joe Harriot Story, který v roce 2011 vyšel na britské značce Proper Box Records. Obsahuje mnoho těžce sehnatelných snímků z počátku jeho kariéry.

Joe Harriott umírá v bídě, zcela zapomenutý a umělecky nepochopený, v pouhých čtyřiačtyřiceti letech na tuberkulózu a rakovinu.

Ukázky:

Buddy Pipp’s Highlifers: Ghana Special
https://youtu.be/apz7D7Bosxk

Señor Blues
https://youtu.be/jWLE4hKaIfY

Joe Harriott Quintet:
Calypso Sketches
https://youtu.be/qEddaqzRnoc
Subject
https://youtu.be/WwnjMkvOcgc
Morning Blue
https://youtu.be/VOj7nwzF8UA

Joe Harriot – John Mayer Double Quintet:
Raga Gauda Sarang
https://youtu.be/c0S_JzUXuL4
Multani
https://youtu.be/nErMa69uToI

Joe Harriott & Amancio D’Silva: Hum Dono
https://youtu.be/TXvfWnwfi20

Autor

mingus

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..