Naposledy aktualizováno: 1.4.2022
Louisianský zpěvák a kytarista Lonnie Brooks (18. 12. 1933 – 1. 4. 2017, narozen jako Lee Baker, Jr.) je jedním z vůdčích jmen moderního chicagského blues. Po svém příjezdu do Chicaga obohatil tamní bluesovou scénu energickou kytarovou hrou a jedinečným stylem, v němž se mísil jižanský soul s louisianskými swamp rytmy, rhythm’n’blues a městským elektrifikovaným blues.
zcela propadl spalující hře na kytaru a plamennému zpěvu Eddieho „Guitar Slim“ Jonese
Lee „Lonnie Brooks“ Baker vyrůstal na zemědělské farmě. Hudební základy získal od svého tatínka a dědečka, když hrávali ve chvílích volna na banjo. Doživotním formativním setkáním byly nahrávky mississippského rodáka Eddieho „Guitar Slim“ Jonese. Lee zcela propadl jeho spalující hře na kytaru a plamennému zpěvu.
První profesionální muzikantské zkušenosti získal ještě jako teenager v zájezdové sestavě Red Hot Louisiana Band po boku krále zydeca akordeonisty Cliftona Cheniera. V polovině páté dekády 20. století již šéfoval vlastní kapele v texaském Port Arthuru ležícím na pobřeží Mexického zálivu.
V roce 1957 získává nahrávací smlouvu u značky Goldband Records sídlící v louisianském Lake Charles. Šéf labelu Eddie Shuler mu také vymyslí přezdívku Guitar Jr. Kontrakt mu zajistil vydání hrstky swamp popových singlů s nahrávkami jako Family Rules (Angel Child), I Got It Made (When I Marry Shirley Mae), Roll Roll Roll, The Crawl, Pick Me Up On Your Way Down či All Of My Life, které čerpají jak z blues, tak i tehdy módního rock’n’rollu. Místními hity se staly především balada Family Rules a taneční číslo The Crawl, které později převzali southern rockoví Fabulous Thunderbirds.
krušné začátky ve Windy City
Na naléhání zpěváka Sama Cookea, kterého doprovázel na koncertní šňůře, se v roce 1960 usadil v Chicagu. Začátky nebyly rozhodně lehké. Zdejší bluesová scéna procházela velkou krizí a na nováčka z jihovýchodních bažin nebyl nikdo zvědavý. Lee navíc záhy zjistil, že ve Windy City používá stejnou přezdívku Guitar Jr. již Luther Johnson, a tak přijal nové umělecké jméno Lonnie Brooks, zřejmě tím chtěl vzdát čest rodině své matky.
Díky talentu a nezměrnému úsilí se nakonec etabloval na chicagské klubové scéně coby solidní, respektovaný koncertní a studiový muzikant. Již v roce 1960 natočil kytarový part v hitu Jimmyho Reeda Big Boss Man, který později převzal Elvis Presley. Napsali ho Al Smith a Willie Dixon. Písnička vyšla na značce Vee Jay Records.
Chicagského blues mu zpočátku nepřišlo přirozené
V průběhu šedesátých let dál zkoušel štěstí na sólové dráze. U nezávislých illinoiských vydavatelství nahrál několik, dnes zcela raritních singlů.
V roce 1969 vyrazil na turné po Kalifornii. Tehdy mu nabídli kontrakt u Capitol Records. Měl to na svědomí producent Wayne Shuler, syn majitel Goldband Records, který Lonnieho Brookse samozřejmě znal z dob jeho působení v Lake Charles.
Dlouhohrající debut znamenal návrat k louisianskému hudebnímu stylu. Vyšel pod jménem Guitar Jr. a dostal název Broke An‘ Hungry (1969). Deska však byla propadák. Náš hrdina se záhy vrátil do Chicaga, tentokrát už natrvalo jako Lonnie Brooks.
V rozhovoru pro Chicago Tribune v roce 1992 se Lonnie přiznal, že styl chicagského blues mu zpočátku nepřišel přirozený. „Pak jsem jednou večer viděl v malém bluesovém klubu v South Side zpěváka a kytaristu Magic Sama,“ vzpomínal. „Vyšel na pódium hned poté, co se pohádal se svou přítelkyní, a bylo to, jako by si chtěl vylít zlost na kytaře. Viděl jsem, jak to jde od srdce, a tak jsem šel domů do sklepa a dostal se do té nálady, kterou měl Magic Sam, a blues si mě našlo.“
Lonnieho stylu se začalo říkat „urban voodoo blues“
Na celonárodním koncertním okruhu na sebe poprvé upozornil se svým městským voodoo bluesovým stylem až v roce 1978. Smůlu s dlouhohrajícím deskami prolomil poprvé až v roce 1983, když vydal výborné album Hot Shot (Alligator Records).
Do jaké míry tomu napomohlo jeho přátelství s countryovým zpěvákem Royem Clarkem – a účast v Clarkově televizním pořadu Hee Haw – je otázkou. Seznámili se v roce 1980 během hudebního festivalu ve švýcarském Montreaux.
Na následujícím Wound Up Tight (1986, Alligator Records) si zahostoval Lonnieho nadšený obdivovatel texaský kytarista Johnny Winter.
Dalším titulem, kterému se dostalo větší pozornosti médií byla LP deska Satisfaction Guaranteed (1991, Alligator Records), po níž Brooks dostal pozvánku na společnou koncertní šňůru s B.B. Kingem, Buddym Guyem, Koko Taylor, Juniorem Wellsem a Ericem Johnsonem.
Zpívá hřmotným barytonem, skřehotavě a chraplavě v písních, které oslavují naplněný i nenaplněný chtíč
Definitní uznání odborného tisku a fanoušků blues přichází po další sérii LP v rámci velkolepé série Living Chicago Blues na značce Alligator Records ve vlastnictví Bruce Iglauera – Roadhouse Rules (1996) a Lone Star Shootout (1999), na kterém spolupracoval s bluesovými kytaristy Phillipem Walkerem a Long Johnem Hunterem, veterány z juke jointů v Port Arthuru. Mezitím dostal roli ve filmu Blues Brothers 2000.
Hudební kritik Jon Pareles z New York Times o Brooksovi napsal: „Jeho kytarová sóla jsou ostrá a hraje je beze spěchu, s tónem, který čistě krájí rytmus. Zpívá hřmotným barytonem, skřehotavě a chraplavě v písních, které oslavují naplněný i nenaplněný chtíč. V kovbojském klobouku vypadá jako ztělesnění bluesmana z dávných dob.“
Lonnie se svými syny, bluesovými kytaristy Ronniem Baker Brooksem a Waynenem Baker Brooksem, koncertoval v posledních letech před smrtí pod hlavičkou Brooks Family Dynasty.
Ukázky:
Jimmy Reed: Big Boss Man
– https://youtu.be/Dd-o_kLONVI
Family Rules ( Angel Child)
– https://youtu.be/CQL0JmWRSVw
The Crawl
– https://youtu.be/88onRTtVmYg
