Naposledy aktualizováno: 21.8.2021
Kontrabasista, majitel hudebního vydavatelství a někdejší vlastník dvou jazzových klubů, zvukař, producent, malíř, spisovatel a učitel hudby Peter Ind (20. 7. 1928 – 20. 8. 2021, narozen jako Peter Vincent Ind) byl prakticky až do konce svých dnů, i přes svůj úctyhodný věk, stále aktivním účastníkem britské hudební scény. Nenápadný, talentovaný a vlivný člověk. Byl tím, komu se říká hybatel. Uměl dát lidi a věci do pohybu.
Čtrnáctiletým klavíristou v londýnských tančírnách
Pro Peterovo hudební vyjadřování je charakteristická bohatá melodičnost, emocionální hloubka a cit pro myšlenkovou volnost a komunikační otevřenost.
S jazzovou muzikou se poprvé seznámil prostřednictvím rozhlasových přenosů z koncertů Glenna Millera a poslechem gramofonových nahrávek Louise Armstronga.
Od čtrnácti hraje na piano v taneční kapele. Tehdy, v roce 1942, se Londýňané stále obávali útoků německé Luftwaffe. Britští vojáci se přes vysokou míru nebezpečí chtěli především bavit a seznamovat se s děvčaty. Tančírny praskaly každý večer ve švech.
O dva roky později nastoupí na hudební školu Trinity College, na které několik měsíců studuje skladbu a harmonii. Přibližně ve stejné době přešel definitivně ke kontrabasu, na který se naučil hrát jako samouk.
Po letech na změnu nástroje zavzpomínal: „Miluji kontrabas. Byl instrumentem, který mě hudebně nasměroval k improvizaci a umožnil mi vyhnout se řadě budoucích nedorozumění. Jednoho dne jsem si něco zkusil zahrát na housle. Najednou mi došlo, že se při tom cítím hudebně nespoutaný. Později jsem v New Yorku požádal o několik lekcí Jymie Merritta, tehdy ještě hrával klasickou hudbu. Je zajímavé, že se jeho syn stal jedním z učitelů Davea Hollanda.“
Tři roky hraní na zaoceánském parníku Queen Mary
V roce 1949 přijímá místo v orchestru, který hraje na zaoceánské lodi Queen Mary plující na pravidelné lince do New Yorku. Nebyl jediným z britských muzikantů, kdo využíval zprostředkovatelských služeb londýnské umělecké a cestovní agentury známé jako Geraldo’s Navy, za níž stál hudební impresário a https://www.cernejpudink.cz/2022/08/14/jymie-merritt-pionyr-profil/někdejší kapelník Gerald Walcan Bright – známější pod přezdívkou Geraldo.
V angažmá vydržel až do května 1951. Skončil právě včas. Po získání povolení k trvalému pobytu ve Spojených státech amerických se mohl naplno zapojit do dění okolo jazzových klubů na newyorské 52nd Street.
Rád vzpomíná na osobní setkání s trumpetistou Milesem Davisem: „V té době to byla úplně jiná osobnost, než později. Byl to plachý kluk, který již tehdy hrál svým vlastním stylem.“ Peterovými vzory se stali kontrabasisté Ray Brown, „když hrál, byla v tom obrovská síla“ a Charlie Mingus.
S Mingusem se znal již od roku 1949. Setkali se v obchodě s hudebními nástroji, kde si Peter právě přehrával něco od J.S. Bacha. Klasická hudba Charlieho okamžitě zaujala. Nějaký čas dokonce bydleli ve stejném domě, občas se navštěvovali a předávali si hráčské dovednosti.
Spolehlivý spoluhráč nejenom na vlně cool jazzu
Peter působil na americké jazzové scéně sedmnáct let, během nichž spolupracoval s mnoha jazzovými hvězdami. Nejvíce se mu dařilo se slepým klavíristou Lenniem Tristanem, kterého potkal v jazzovém klubu Orchid Room.
Společně hráli mj. i ve slavném Birdlandu. Peter o svém příteli, a Tristanově osobité hudební filozofii, ze které celoživotně vycházel, napsal knihu Jazz Visions – Lennie Tristano and His Legacy (2007, Equinox).
Mezi léty 1954 – 1957 doprovázel slavného altsaxofonistu Lee Konitze. Nezůstal ale jen u cool jazzu. Vyzkoušel i jiné hudební styly.
Tvrdil rytmiku ve swingovém big bandu fenomenálního bubeníka Buddyho Riche. Využil setkání s Oscarem Pettifordem, který v té době hrál výhradně na cello a v duu s ním odehrál několik koncertů. S divokým texaským tenorsaxofonistou Bookerem Ervinem zakusil hardbopové radosti. Podobné zkušenosti se dočká i v angažmá u oblíbeného doprovázeče zpěvačky Billie Holiday – pianisty Mala Waldrona.
Šikovný zvukař a první zvukové experimenty s rychlostí magnetofonového pásku
Byl jedním z prvních jazzmanů, kteří již v padesátých letech experimentovali s vícenásobnými playbacky. Ve studiu se nebál vyzkoušet zpomalování nebo zrychlování magnetofonového pásku v průběhu nahrávání. Od jazzových puristů za to sklízel jen slova opovržení. O dekádu později se mezi rockery jednalo o poměrně běžně využívanou studiovou techniku.
Vedle aktivního hraní na kontrabas, namátkou s trumpetistou Royem Eldridgem, tenorsaxofonistou Colemanem Hawkinsem, německou pianistkou Juttou Hipp nebo triem klavíristy Paula Bleye, zkoušel vyprodukovat a nahrát první vlastní gramodesky. Do rozjezdu nainvestoval veškeré vydělané peníze, včetně podílu z dědictví po otcovi.
Začínal poměrně skromně. V roce 1953 si kupuje svůj vlastní jednostopý magnetofon. V průběhu následujících čtyř let si průběžně pořizuje další nahrávací techniku. Specializuje se na koncertní záznamy a je jedním z prvních zvukových techniků, kteří nahrávají jazzová vystoupení ve stereo zvukové kvalitě.
Služeb jeho newyorského domácího studia Peter Ind Studio využívají nejenom pianista Steve Kuhn, saxofonisté Zoot Sims a Gerry Mulligan, ale i Yusef Lateef nebo trumpetisté Booker Little a Kenny Dorham.
Nastartování vlastního labelu Wave Records
Na začátku šesté dekády rozjiždí vlastní vydavatelskou společnost Wave Records. Vychází na ní jeho debutové album Looking Out (1960, Wave Records), na němž zveřejnil vlastní materiál a se svým kvartetem doprovází ve čtyřech písních zpěvačku Sheilu Jordan.
Zároveň se nechává najímat jako nahrávací technik. Spolupracuje s významnými jazzovými labely, jako jsou Atlantic, Bethlehem, Verve nebo Warwick Records.
Před vánoci 1961 prodává newyorský byt, veškeré studiové vybavení, včetně klavíru Steinway a odlétá za svoji budoucí první ženou Barbarou do Británie. Po dvou letech se i s rodinou vrací do Velkého jablka.
Zjišťuje, že se mezitím tamní jazzová scéna zcela proměnila. Někdejší bopové hvězdy prakticky živoří na úkor nastupujících popových, rockových a soulových kapel. Zároveň výrazně ubylo i koncertních příležitostí.
V letech 1963 – 1966 žije na tichomořské pobřeží USA. V Kalifornii vystupuje především coby naprosto jedinečný sólový kontrabasista. Mezi jeho legendární recitály patří vystoupení v areálu kalifornské univerzity v Berkeley. Záznam vychází na CD disku Sixty Years with My Bass… Well, Almost! (2008, Wave Records).
Návrat na britské ostrovy
V roce 1966 se vrací domů do Londýna. Na Ostrovech se živí především jako učitel hudby a studiový hudebník. Nepolevuje v činnosti labelu Wave Records. Firma se i s nahrávacím vybavením nejdříve usídlí v Twickenhamu.
Současně hraje v několika symfonických tělesech. Stále častěji ho lákají sólové výlety do hájemství improvizované hudby. Nesmírně zajímavé tvůrčí období zachycují LP desky Peter Ind – Improvisation (1968, Wave Records) a Time for Improvisation (1969, Wave Records).
V sedmdesátých let rozjede vlastní Peter Ind Sextet, s nímž v roce 1975 připraví eponymní album. Na začátku druhé poloviny sedmé dekády založí trio s bubeníkem Johnem Richardsonem a mladičkým nádějným kytaristou Martinem Taylorem.
V roce 1979 jim pod Taylorovým jménem vychází LP deska Taylor Made (1979, Wave Records). Dialogy mezi Taylorovou kytarou a Indovým kontrabasem zachycuje o dva roky mladší společný titul Triple Libra (1981, Wave Records).
Tehdy obnoví spolupráci s Konitzem a naváže hudební kontakty s americkým tenorsaxofonistou Warnem Marshem. Společně s bubeníkem Alem Levittem kvartet zkušených instrumentalistů objíždí britské i evropské hudební kluby. V době vrcholící ostrovní punkové rebelie vydávají solidní koncertní záznam London Concert (1977, Wave Records).
Ke studiové práci s Taylorem se vrací na konci roku 1987 v novém triu, jehož členem byl houslista Daryl Anger. Pracují na materiálu pro LP desku Jazz Bass Baroque (1988, Wave Records). Dalším zajímavou Peterovou kooperací je duo s basistou Rufusem Reidem. Výsledek je zachycen na CD disku Alone Together (1998, Wave Records).
Štastné období oblíbených londýnských hudebních klubů Bass Clef a Tenor Clef
V londýnském Hoxtonu mezitím kupuje neudržovaný dům. V patře si zařídí byt a v suterénu vybuduje nové nahrávací studio Wave Studio. Řadu svých přátel tímto krokem poněkud překvapil. Území londýnského East Endu nikdy nebylo hipsterskou čtvrtí. Vždy bylo považováno za centrum londýnského podsvětí.
Peter své tehdejší kroky zdůvodnil takto: „Byli jsme první, kdo se pustil do rekonstrukce některého ze zchátralých domů na náměstí Hoxton Square. Byla to jedna z nejvíce zanedbaných oblastí Londýna. Přitáhli jsme pozornost dalších developerů, kteří nás později napodobili a přispěli ke zdejšímu oživení.“
Na začátku osmé dekády přebuduje nahrávací studio na legendární jazzový klub Bass Clef. Sál pojal až dvě stovky návštěvníků. Uvnitř se dalo objednat výborné jídlo a pití. Peter nechal zřídit velice příjemné šatny pro vystupující. Pozvánku na otevírací koncert přijal legendární britský tenorsaxofonista Ronnie Scott se svojí kapelou.
Za více jak deset let existence nevystupují v Bass Clef výhradně domácí a zahraniční jazzmani. Každý týden se ve specializovaných večerech věnovaných latinské a karibské hudbě představí hvězdy nastupující vlny world music. Prostor dostávají také disc-jockeyové propagující house music. V roce 1990 Peter otevírá klubovou pobočku pod názvem Tenor Clef.
Soupiska účinkujících v obou sálech je sáhodlouhá a tak zveřejníme pouze několik jmen – bez ohledu na věk, stylové zaměření a zásluhy – Duke Jordan, Ian Carr, Abdul Tee Jay, Kenny Barron, Django Bates, Dave Preston, Nigel Kennedy, Gary Crosby, Iain Ballamy nebo Courtney Pine.
Na konci roku 1994 se oba kluby dostávají do finančních problémů. Daňový úřad začal chystat exekuci. Prostory a vybavení Bass Clef nakonec kupuje hudební label Acid Jazz, jenž se několik let pokouší navázat na někdejší úspěšné roky.
Bez ohledu na věk, vzhůru do nového tisíciletí
Peter začal pociťovat, že mu přibývají roky, ale snažil se v tom najít především pozitiva: „S přibývajícím věkem člověk tak trochu zvolní, ale nejde jen o samotné zvolnění – získává jakousi moudrost, kdy věci destiluje do jednodušší podoby.“
Pokračuje v hraní jako šéf koncertní sestavy Bass Clef International, do níž přizval několik nadějných londýnských muzikantů a také fenomenálního amerického bubeníka Roda Youngse. Kapela vydává CD disk s koncertním záznamem Live At The 606 Club (2001, Wave Records). Youngs se podílel i na vzpomínkovém turné, na které v roce 2010 společně vyrazili Konitz a Ind.
Ve druhé dekádě nového tisíciletí Peter přijímá mj. pozvání ke spolupráci s jordánskou národní filharmonií na koncertě věnovaném dílu ruského romantického skladatele P. I. Čajkovského.
V rámci návštěvy Ammanu, kde v té době pracuje jeho druhá manželka Sue, vystoupí na poctě básníkovi Nabilovi Sawalhaovi, na níž zahraje s Hummamem Eidem, místním uznávaným hráčem na strunný nástroj oud.
Peterův dlouhodobý zájem o hudbu Blízkého Východu a world music se datuje již od dob spolupráce s arménskou kapelou Nor-Ikes pod vedením Chicka Ganimiana na konci padesátých let minulého století v New Yorku. Tehdy nahrají společnou improvizaci Come With Me To The Casbah vystavěnou na rytmickém motivu jedné arménské lidové písně.
nejenom hudbou je Peter Ind živ
Pozoruhodné jsou i Peterovy mimohudební aktivity. Ve volném čase se věnuje malování obrazů. Většinou se inspiruje motivy z ostrova Barbados, Španělska, Itálie a Francie. Zachytil i atmosféru ulic v New Yorku.
Samostatně vystavoval nejenom v Anglii, ale také v Paříži a Barceloně. Většinu obrazů prodal svým přátelům. Několik jich údajně koupila zpěvačka Nina Simone.
Peter se zajímá o keramiku z období románského osídlení Londýna a sbírá čínský porcelán. Je autorem odborných knih o využití kosmické energie, jak ji nastínil rakouský psychoanalytik Wilhelm Reich a pojednání o perspektivách lidské existence.
Peterova pozemská pouť se uzavřela 20. srpna 2021. Přesně měsíc po oslavě jeho 93. narozenin. Smutná zpráva!
„Jeden jednoduchý tón zahraný s opravdovou radostí vydá za stovku rychlých úhozů.“
Rozloučení s Peterem napsal za nás za všechny kontrabasista Gary Crosby.
Ztratili jsme Pána dolních tónů. Basistu, kterého si vybrali Lennie Tristano, Roy Eldridge, Colman Hawkins, Lee Konitz, Warne Marsh a jenž jako jeden z prvních odehrál sólový jazzový basový koncert. Založil umělecké vydavatelství Wave records, byl učitelem, malířem, spisovatelem… Odešel.
O Mistru Petovi by se toho dalo říct ještě mnoho, ale prozatím si řekněme, že budeme oslavovat jeho i ostatní, kteří nás v tomto období opustili, a až se temná mračna zvednou a Umění bude moci opět roztáhnout a začít používat svá křídla, uspořádáme největší britskou jazzovou party pro naše padlé Hrdiny.
Neuvěřitelně smutná zpráva, i když jsem v posledních letech napjatě očekával špatné zprávy pokaždé, když mi zavolala jeho žena Susan Jonesová. Ale on pokračoval jako nějaká odolná poctivá stará bota a vždycky byl velkorysý a štědrý v předávání mouder, prověřených zkušenostmi a rozsáhlou četbou.
Na nemocničním lůžku mi vysvětloval aspekty filozofie Wilhelma Reicha a jeho naděje na lepší budoucnost lidstva – byly to hluboké debaty. Věděl jsem, že trpí, a byl jsem u toho a snažil se vstřebat poslední střípky jeho poznatků o smyslu života, umění, ekologii, beatnicích 2. světové války, míru a lásce a o mém zálibě, elektrotechnice.
Dal jazzové a world music komunitě The Bass Clef a The Tenor Clef, což byly první zárodky kulturního vývoje směrem k tomu, co dnes vidíte na Hoxton Square/Shoreditch, a zároveň poskytl útočiště pro vzájemná setkávání hráčů rozličného jazzového zaměření a věku, aby si mohli společně zahrát tuto skvělou hudbu.
Poučení, které dostal od Lennieho Tristana – „can’t sing it don’t play it“ (neumíš to zazpívat, tak to nehraj).
Tyto zásluhy byly dokladem Peterovy naprosté oddanosti improvizovanému jazzu a scéně, která povzbuzovala mladé hráče, ať už na hudebních workshopech, v mistrovských kurzech nebo formálnějších jazzových kurzech na univerzitě, aby zapomněli na škatulky a kritéria odvozená od ega a studovali jazzová sóla tak, že je nejprve zazpívají a pak si je zahrají na svůj nástroj jako etudy pro svůj technický, melodický a harmonický rozvoj. Poučení, které dostal od Lennieho Tristana – „can’t sing it don’t play it“ (neumíš to zazpívat, tak to nehraj).
Mladý pohledný a zdravý Peter Ind žil jazzovým životem na maximální obrátky. Není třeba to rozvádět. Ale také maloval ty nejkrásnější obrazy Karibiku – tak opravdové, že to bylo cítit ! Psal knihy o kosmické energii a vyznal se ve všem. Skutečný Gandalf, který miloval a věřil v sílu Umění.
O Mistru Petovi by se toho dalo říct ještě mnoho, ale prozatím si řekněme, že budeme oslavovat jeho i ostatní, kteří nás v tomto období opustili, a až se temná mračna zvednou a Umění bude moci opět roztáhnout a začít používat svá křídla, uspořádáme největší britskou jazzovou party pro naše padlé Hrdiny.
Naše myšlenky a podpora směřují ke skále, která byla po mnoho let oporou Petova života, Susan Jonesové.
Peace
Gary
Ukázky:
Lennie Tristano, Peter ind, Jeff Morton: East Thirty-Second
– https://youtu.be/uaBZIo6kGWk
Lee Konitz: Foolin‘ Myself
– https://youtu.be/fJHCtWkpuH8
Peter Ind: Love Me Or Leave
– https://youtu.be/M2ynJBzpcnA
Peter Ind & Rufus Reid: Almost But Maybe
– https://youtu.be/oOBoOfou7IE
Jutta Hipp: Dear Old Stockholm
– https://youtu.be/kqr86M15SXo
Ganimian: Come With Me To The Casbah
– https://youtu.be/ExQocj_bhG8
