Mildred Anderson, zpěvačka s dráždivou interpretací blues

Naposledy aktualizováno: 25.12.2018

Mildred Anderson
Mildred Anderson

Trestuhodně přehlížená, a dnes již zcela neprávem zapomenutá, výborná brooklynská zpěvačka Mildred Anderson si od druhé poloviny čtyřicátých let vybudovala renomé na newyorské rhythm’n’bluesové klubové scéně díky osobitému bluesovému projevu.

Z baptistického pěveckého sboru na prkna poválečných hudebních klubů

Mildred začínala kariéru podobně, jako stovky jiných pěveckých talentů v baptistickém církevním sboru. Poměrně záhy našla uplatnění v menších rhythm’n’bluesových combech nbejčatěji sestavených okolo výtečných hráčů na Hammond B-3 Organ.

V porovnání s do té doby dominujícími swingovými big bandy nabídly menší kapely fanouškům jednodušší, přímočarou, uvolněnou a nekomplikovanou taneční hudbu. Není divu, když jejich obliba mezi generací mladých Američanů, toužících po zábavě a oddychu po prožitých válečných hrůzách, prudce vzrůstala.

bez příkras a zbytečného sentimentu

Mildred Anderson si ráda upravovala texty tradičních blues a vkládala do nich vlastní dráždivá slova, která lépe konvenovala jejímu syrovému a nesentimentálnímu projevu.

Její silný, níže posazený vokál, pohybující se někde mezi tenorem a mezzosopranem, působí na posluchače především svojí civilní přirozeností, bez zbytečných stop jakékoliv bolesti a nostalgie.

První studiové zkušenosti a vydané nahrávky

První Mildredina studiová zkušenost přichází v dubnu 1946, kdy pořídí nahrávku písně Doin‘ The Boogie Woogie . Dostala se k ní díky nabídce od jednoho z největších boogie-woogie pianistů Alberta Ammonse. Ten v letech 1945 – 1949 (rok, kdy umírá) pravidelně pendloval mezi New Yorkem a Chicagem a nahrával s kapelou The Rhythm Kings pro nově založený label Mercury Records.

V chicagských hudebních studiích se s Ammonsem obvykle scházeli kmenoví členové comba kytarista Ike Perkins, basista Israel Crosby a doplňovali je různí studioví bubeníci. K pěveckému mikrofonu se vedle Mildred Anderson nejčastěji postavila zpěvačka Sippie Wallace nebo bubeník Jack Cooley.

Druhá studiové šance se objeví v březnu 1951. Mildred tehdy nazpívá společně s legendárním texaským trumpetistou Hot Lips Pagem a jeho orchestrem píseň That’s The One For Me. Nahrávka se objeví na B-straně singlu Let Me In vydaném u RCA Victor Records.

průlom díky hitu z dílny prvního rock’n’rollového varhaníka billa doggetta

O dva roky později obohatí svým výrazným, lehce chraplavým hlasem čtyři snímky pro King Records. Vedle písní Mistreater, You Ain’t No GoodYour Kind Of Woman to je především její první hit No More In Life.

Doprovází ji trio pod vedením autora skladeb a také skvělého hammondkáře Billa Doggetta, jehož doplňují tenorsaxofonista Percy France a bubeník Shep Shepherd.

Bill Doggett skladbu No More In Life nahraje ještě jednou v roce 1959 s rhythm’n’bluesovým pěveckým enfant-terrible Little Willie Johnem. Existují i cover verze v podání jazzového zpěváka Arthura Prysocka nebo ve Spojeném království usazené americké zpěvačky a herečky Bertice Reading.

Mildred si uměla při klubovém vystoupení sjednat pořádek

Půl roku po vydání úspěšného singlu se v září 1953 se o Mildred Anderson objevuje zmínka v rubrice New York Beat společenského týdeníku JET. Magazín vychází v Chicagu od roku 1951 pod křídly vydavatelství ve vlastnictví Johna H. Johnsona.

Zpočátku byl zaměřený především na černošské čtenáře. Celonárodní pozornosti a renomé si vydobyl otevřeným a úplným zpravodajstvím o příčinách lynčování a pozdějším soudním řízení zkoumající smrt čtrnáctiletého chlapce Emmetta Louis Tilla v Mississippi v létě 1955.

A jak to bylo s Mildred?

V průběhu jejího klubového vystoupení s Doggettovým triem na ní neustále pokřikovali a uráželi ji dva páskové. Mildred uprostřed písně bezeslova sestoupila z pódia a s oběma drzouny si rychle poradila. Za pomoci chvatů, které odkoukala od svého bratra, tehdy sloužícího Strýčkovi Samovi v námořní pěchotě, výtržníky povalila na zem a zcela je zpacifikovala. Poté je předala do péče klubové ochranky.

Setkání s kapelníkem arthurem garnerem v atlantic city a vleklé zdravotní obtíže

Prakticky až do jara 1960 není o Mildredině hudební činnosti ve druhé polovině padesátých let žádná zmínka. Stopa vychladne již v roce 1955 krátce po přestěhování do Atlantic City, kde získá stálé angažmá v místním hudebním klubu Club Harlem. Před návštěvníky jednoho z tamních  koncertů si v červnu 1955 vymění svatební slib s baltimorským tenorsaxofonistou a kapelníkem Arthurem Garnerem.

Vinylový dlouhohrající debut Person to person
Mildred Anderson: Person To Person (1960, Prestige-Bluesville Records)
Mildred Anderson: Person To Person (1960, Prestige-Bluesville Records)

Mildred bojuje dlouhé čtyři roky s vážnými zdravotními komplikacemi. V dubnu 1960 je již zcela zdravotně v pořádku a ve skvělé pěvecké formě ohlásí prostřednictvím tisku comeback.

V té době má již nachystané k vydání sólové debutové album Person To Person (1960, Prestige-Bluesville Records) na němž ji doprovází kapela tenorsaxofonisty Eddieho „Lockjaw“ Davise.

Zpěvačku, jejího kapelníka, a další velkou hráčskou hvězdu na Hammond B-3 Organ, varhanici Shirley Scott, podporuje přesná a úderná rytmika ve složení George Duvivier (basa) a Arthur Edgehill (bicí).

Nahrávalo se během jediného dne 22. ledna 1960 v produkci Esmonda Edwardse ve slavném Englewood Cliffs Studios a za mixážním pultem neseděl nikdo jiný, než majitel studia, slavný zvukař Rudy Van Gelder.

Mezi nejlepší snímky alba patří Connections, vybraná společně s titulní Person To Person na singl, slušná I’m Free a především Hello Little Boy, jejíž originální, patřičně rozdováděnou verzi, nazpívala Ruth Brown, slavná rhythm’n’bluesová hvězda stáje Atlantic Records.

Podruhé ve studiu Rudyho van geldera
Mildred Anderson: No More In Life (1961, Prestige-Bluesville Records)
Mildred Anderson: No More In Life (1961, Prestige-Bluesville Records)

V září 1960 se Mildred dostává podruhé do newjerseyského studiového království Rudyho Van Geldera. Pod producentským dohledem Ozzieho Cadeny zde vznikají nahrávky pro druhou, a bohužel zároveň poslední, Mildredinu sólovou LP desku No More In Life (1961, Prestige-Bluesville Records).

Mezi zkušenými studiovými profesionály jsou bubeník Bobby Donaldson, varhaník Robert Banks, který se objevil mj. společně s kontrabasistou Leonardem Gaskinem i na jediné LP desce Goin‘ Down Slow (1960, Prestige-Bluesville Records) bluesového zpěváka St. Louis Jimmyho, kytarista Lord Westbrook, jenž vypomohl na prvních studiových snímcích Arethy Franklin a velké jazzové jméno Al Sears, někdejší saxofonista v orchestru Duke Ellingtona.

Anderson nazpívala novou verzi svého někdějšího prvního hitu, jenž se stal zároveň i titulní písní alba. Přidala k němu vlastní skladby Everybody’s Got Somebody But MeMistreater, které doplnila zajímavým výběrem cover verzí skladeb například od big bandového kapelníka a pianisty Counta Basieho (I Ain’t Mad At You), kansaského shoutera Big Joe Turnera (Roll ‚Em Pete), Peggy Lee (What More Can A Woman Do) nebo vzoru všech jazzových zpěvaček Billie Holiday (That Ole Devil Called Love).

Jaký byl další osud jedinečného pěveckého talentu?

Další životní osudy Mildred Anderson – jedinečného, nezaměnitelného pěveckého talentu, jež si nezaslouží nic jiného, než okamžité doporučení a poslech, je nejasný.

V dubnu 1961 se objeví v Minneapolis. Za doprovodu orchestru Gena Millera zpívá na scéně místního klubu Key Club. O pět měsíců později se vdává za philladelphského obchodníka Boba Freemana.

V červenci 1962 koncertuje v Montrealu. Vystoupení dokončí s velkými problémy. Ztrácí hlas a stahuje se z hudební branže. Na konci roku 1970 se cítí mnohem lépe a odpočinutá přijímá pozvání k pohostinskému výstupu v philadelphském klubu Sahara Supper Club.

Přes několikadenní stopování za pomoci Strejdy Žuuuzla se mi více informací nepodařilo shromáždit – včetně osobních dat, jako jsou datumy narození a případného úmrtí… její někdejší partner, kapelník Arthur Garner, umírá v roce 2011 obklopen láskyplnou péči svých pěti dětí a několika vnoučat. Zda bylo některé z dětí plodem jejich vztahu s Mildred je opět nejasné.

Ukázky:

Albert Ammons & His Rhytm Kings With Mildred Anderson
Doin‘ The Boogie Woogie – https://youtu.be/tY-aCFxirXY

Hot Lips Page & Mildred Anderson – That’s The One For Me
https://youtu.be/6_P5pruhisg

Person To Person
https://youtu.be/6p0npJJjJdE
Hello Little Boy
https://youtu.be/uqyFSupGLzI

No More In Life
https://youtu.be/ValK2_8_88Q
Everybody’s Got Somebody But Me
https://youtu.be/Fa85Yw65PF4
Hard Times
https://youtu.be/Uz3giopYX18

 

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..