Naposledy aktualizováno: 25.12.2018
Trestuhodně přehlížená, a dnes již zcela neprávem zapomenutá, výborná brooklynská zpěvačka Mildred Anderson si od druhé poloviny čtyřicátých let vybudovala renomé na newyorské rhythm’n’bluesové klubové scéně díky osobitému bluesovému projevu.
Z baptistického pěveckého sboru na prkna poválečných hudebních klubů
Mildred Anderson zahájila kariéru podobně, jako stovky jiných pěveckých talentů v baptistickém církevním sboru. Poměrně záhy našla uplatnění v menších rhythm’n’bluesových combech nbejčatěji sestavených okolo výtečných hráčů na Hammond B-3 Organ.
V porovnání s do té doby dominujícími swingovými big bandy nabídly menší kapely fanouškům jednodušší, přímočarou, uvolněnou a nekomplikovanou taneční hudbu. Není divu, když jejich obliba mezi generací mladých Američanů, toužících po zábavě a oddychu po prožitých válečných hrůzách, prudce vzrůstala.
bez příkras a zbytečného sentimentu
Mildred Anderson si ráda upravovala texty tradičních blues a vkládala do nich vlastní dráždivá slova, která lépe konvenovala jejímu syrovému a nesentimentálnímu projevu.
Její silný, níže posazený vokál, pohybující se někde mezi tenorem a mezzosopranem, působí na posluchače především svojí civilní přirozeností, bez zbytečných stop jakékoliv bolesti a nostalgie.
První studiové zkušenosti a vydané nahrávky
První Mildredina studiová zkušenost přichází v dubnu 1946, kdy pořídí nahrávku písně Doin‘ The Boogie Woogie . Dostala se k ní díky nabídce od jednoho z největších boogie-woogie pianistů Alberta Ammonse. Ten v letech 1945 – 1949 (rok, kdy umírá) pravidelně pendloval mezi New Yorkem a Chicagem a nahrával s kapelou The Rhythm Kings pro nově založený label Mercury Records.
V chicagských hudebních studiích se s Ammonsem obvykle scházeli kmenoví členové comba kytarista Ike Perkins, basista Israel Crosby a doplňovali je různí studioví bubeníci. K pěveckému mikrofonu se vedle Mildred Anderson nejčastěji postavila zpěvačka Sippie Wallace nebo bubeník Jack Cooley.
Druhá studiové šance se objeví v březnu 1951. Mildred tehdy nazpívá společně s legendárním texaským trumpetistou Hot Lips Pagem a jeho orchestrem píseň That’s The One For Me. Nahrávka se objeví na B-straně singlu Let Me In vydaném u RCA Victor Records.
průlom díky hitu z dílny prvního rock’n’rollového varhaníka billa doggetta
O dva roky později obohatí svým výrazným, lehce chraplavým hlasem čtyři snímky pro King Records. Vedle písní Mistreater, You Ain’t No Good a Your Kind Of Woman to je především její první hit No More In Life.
Doprovází ji trio pod vedením autora skladeb a také skvělého hammondkáře Billa Doggetta, jehož doplňují tenorsaxofonista Percy France a bubeník Shep Shepherd.
Bill Doggett skladbu No More In Life nahraje ještě jednou v roce 1959 s rhythm’n’bluesovým pěveckým enfant-terrible Little Willie Johnem. Existují i cover verze v podání jazzového zpěváka Arthura Prysocka nebo ve Spojeném království usazené americké zpěvačky a herečky Bertice Reading.
Mildred si uměla při klubovém vystoupení sjednat pořádek
Půl roku po vydání úspěšného singlu se v září 1953 se o Mildred Anderson objevuje zmínka v rubrice New York Beat společenského týdeníku JET. Magazín vychází v Chicagu od roku 1951 pod křídly vydavatelství ve vlastnictví Johna H. Johnsona.
Zpočátku byl zaměřený především na černošské čtenáře. Celonárodní pozornosti a renomé si vydobyl otevřeným a úplným zpravodajstvím o příčinách lynčování a pozdějším soudním řízení zkoumající smrt čtrnáctiletého chlapce Emmetta Louis Tilla v Mississippi v létě 1955.
A jak to bylo s Mildred?
V průběhu jejího klubového vystoupení s Doggettovým triem na ní neustále pokřikovali a uráželi ji dva páskové. Mildred uprostřed písně bezeslova sestoupila z pódia a s oběma drzouny si rychle poradila. Za pomoci chvatů, které odkoukala od svého bratra, tehdy sloužícího Strýčkovi Samovi v námořní pěchotě, výtržníky povalila na zem a zcela je zpacifikovala. Poté je předala do péče klubové ochranky.
Setkání s kapelníkem arthurem garnerem v atlantic city a vleklé zdravotní obtíže
Prakticky až do jara 1960 není o Mildredině hudební činnosti ve druhé polovině padesátých let žádná zmínka. Stopa vychladne již v roce 1955 krátce po přestěhování do Atlantic City, kde získá stálé angažmá v místním hudebním klubu Club Harlem. Před návštěvníky jednoho z tamních koncertů si v červnu 1955 vymění svatební slib s baltimorským tenorsaxofonistou a kapelníkem Arthurem Garnerem.
Vinylový dlouhohrající debut Person to person
Mildred bojuje dlouhé čtyři roky s vážnými zdravotními komplikacemi. V dubnu 1960 je již zcela zdravotně v pořádku a ve skvělé pěvecké formě ohlásí prostřednictvím tisku comeback.
V té době má již nachystané k vydání sólové debutové album Person To Person (1960, Prestige-Bluesville Records) na němž ji doprovází kapela tenorsaxofonisty Eddieho „Lockjaw“ Davise.
Zpěvačku, jejího kapelníka, a další velkou hráčskou hvězdu na Hammond B-3 Organ, varhanici Shirley Scott, podporuje přesná a úderná rytmika ve složení George Duvivier (basa) a Arthur Edgehill (bicí).
Nahrávalo se během jediného dne 22. ledna 1960 v produkci Esmonda Edwardse ve slavném Englewood Cliffs Studios a za mixážním pultem neseděl nikdo jiný, než majitel studia, slavný zvukař Rudy Van Gelder.
Mezi nejlepší snímky alba patří Connections, vybraná společně s titulní Person To Person na singl, slušná I’m Free a především Hello Little Boy, jejíž originální, patřičně rozdováděnou verzi, nazpívala Ruth Brown, slavná rhythm’n’bluesová hvězda stáje Atlantic Records.
Podruhé ve studiu Rudyho van geldera
V září 1960 se Mildred dostává podruhé do newjerseyského studiového království Rudyho Van Geldera. Pod producentským dohledem Ozzieho Cadeny zde vznikají nahrávky pro druhou, a bohužel zároveň poslední, Mildredinu sólovou LP desku No More In Life (1961, Prestige-Bluesville Records).
Mezi zkušenými studiovými profesionály jsou bubeník Bobby Donaldson, varhaník Robert Banks, který se objevil mj. společně s kontrabasistou Leonardem Gaskinem i na jediné LP desce Goin‘ Down Slow (1960, Prestige-Bluesville Records) bluesového zpěváka St. Louis Jimmyho, kytarista Lord Westbrook, jenž vypomohl na prvních studiových snímcích Arethy Franklin a velké jazzové jméno Al Sears, někdejší saxofonista v orchestru Duke Ellingtona.
Anderson nazpívala novou verzi svého někdějšího prvního hitu, jenž se stal zároveň i titulní písní alba. Přidala k němu vlastní skladby Everybody’s Got Somebody But Me a Mistreater, které doplnila zajímavým výběrem cover verzí skladeb například od big bandového kapelníka a pianisty Counta Basieho (I Ain’t Mad At You), kansaského shoutera Big Joe Turnera (Roll ‚Em Pete), Peggy Lee (What More Can A Woman Do) nebo vzoru všech jazzových zpěvaček Billie Holiday (That Ole Devil Called Love).
Jaký byl další osud jedinečného pěveckého talentu?
Další životní osudy Mildred Anderson – jedinečného, nezaměnitelného pěveckého talentu, jež si nezaslouží nic jiného, než okamžité doporučení a poslech, je nejasný.
V dubnu 1961 se objeví v Minneapolis. Za doprovodu orchestru Gena Millera zpívá na scéně místního klubu Key Club. O pět měsíců později se vdává za philladelphského obchodníka Boba Freemana.
V červenci 1962 koncertuje v Montrealu. Vystoupení dokončí s velkými problémy. Ztrácí hlas a stahuje se z hudební branže. Na konci roku 1970 se cítí mnohem lépe a odpočinutá přijímá pozvání k pohostinskému výstupu v philadelphském klubu Sahara Supper Club.
Přes několikadenní stopování za pomoci Strejdy Žuuuzla se mi více informací nepodařilo shromáždit – včetně osobních dat, jako jsou datumy narození a případného úmrtí… její někdejší partner, kapelník Arthur Garner, umírá v roce 2011 obklopen láskyplnou péči svých pěti dětí a několika vnoučat. Zda bylo některé z dětí plodem jejich vztahu s Mildred je opět nejasné.
Ukázky:
Albert Ammons & His Rhytm Kings With Mildred Anderson
Doin‘ The Boogie Woogie – https://youtu.be/tY-aCFxirXY
Hot Lips Page & Mildred Anderson – That’s The One For Me
– https://youtu.be/6_P5pruhisg
Person To Person
– https://youtu.be/6p0npJJjJdE
Hello Little Boy
– https://youtu.be/uqyFSupGLzI
No More In Life
– https://youtu.be/ValK2_8_88Q
Everybody’s Got Somebody But Me
– https://youtu.be/Fa85Yw65PF4
Hard Times
– https://youtu.be/Uz3giopYX18
