Naposledy aktualizováno: 31.12.2017
Joe Albany (24. 1. 1924 – 12. 1. 1988, narozen jako Joseph Albany), legendární bělošský bebopový pianista čtyřicátých let. Uznání od jazzové veřejnosti se dočkal až v průběhu sedmdesátých let 20. století.
Od akordeonu ke klavíru
Joe Albany coby teeneger hraje profesionálně na akordeon. Po přestěhování do Los Angeles rychle získává renomé šikovného pianisty na zdejší klubové scéně soustředěné v okolí známé Central Avenue.
Právě na Centrální se v létě 1946 přidává k tenorsaxofonistovi Lesteru Youngovi. V průběhu společné srpnové studiové session vzniknou čtyři důležité jazzové nahrávky – Lester Leaps In, You’re Driving Me Crazy, She’s Funny That Way a Lester’s Be-Bop.
Nejdříve se objeví na LP Swinging Lester Young (1957, Intro Records). Později jsou součástí Youngova kompilačního dvojalba Lester Young, The Aladdin Sessions vydaného v roce 1975 u Blue Note Records.
Byl jeden z mála „běloušů,“ kteří se dočkali uznání v bebopové komunitě
Joe Albany promarnil více jak dvacet pět let svého života bojem s těžkou drogovou a alkoholovou závislostí. Přitom s Georgem Wallingtonem, Alem Haigem a Dodo Marmarosou byli jediní čtyři bílí pianisté, mající v bebopové komunitě skutečný kredit.
Albany byl navíc mezi muzikanty, kteří hráli na legendárních studiových sessions se altsaxofonistou Charliem Parkerem. Prvního vydání se dočkaly až v roce 1976 na LP desce Yardbird In Lotus Land (Spotlite). V sestavě tehdejšího Parkerova kvintetu najdeme dvacetiletého trumpetistu Milese Davise, kontrabasistu Addisona Farmera a bubeníka Chucka Thompsona.
Svoje postavení Joe stvrdil výborným albem The Right Combination (1957), vydaným u Riverside Records. Tenkrát si do studia pozval tenorsaxofonistu Warna Marshe a basistu Boba Whitlocka.
V průběhu nadějné hudební kariéry doprovázel také jiná slavná jazzová jména, mezi nimiž jsou Roy Haynes, Howard McGhee, Boyd Raeburn, Benny Carter, Georgie Auld nebo Charles Mingus. Bohužel, byl mnohokrát umístěn v odvykacích centrech, nemocnicích a také odsouzen za drogové delikty a uvězněn.
Nepřetržitá jízda na heroinové herce
Na konci čtyřicátých let je Joe Albany na uměleckém vrcholu. Letecky se přesouvá ze západního pobřeží na východ USA a zase zpět. Pro jazzové kritiky je představitelem jak newyorské bebopové scény, tak i její westcoastové varianty. Brzy však následuje pád do heroinové pasti.
Vzpomínky na život s na heroinu závislým otcem a matkou alkoholičkou, popsala jeho dcera Amy-Jo Albany v knize Low Down: Junk, Jazz and Other Fairy Tales from Childhood. Memoáry se staly předlohou pro film Low Down z roku 2014 (česky Až na dno, více informací na ČSFD).
Joe se staral o dceru sám, když ji v šesti letech definitivně opustila matka. Amy na něj vzpomíná v úvodu knihy slovy: „Když nebyl zavřený nebo na drogové odvykačce, byli jsme vždy spolu.“
Pokus o návrat za velkou louží
Od LP desky The Right Combination trvalo dalších čtrnáct let, než se Joe propracoval z feťáckého dna k vlastnímu novému albu. V roce 1972 vychází Joe Albany At Home (Spotlite), na němž se představuje v roli lyrického sólového hráče.
V dalších letech připraví vyrovnanou řadu titulů – Proto-Bopper (1972, Revelation), s vlastním triem nahraje Birdtown Birds (1973) a Birdtown Blues (1973), s basistou Niels-Henning Ørsted Pedersenem album Two’s Company (1974). Zdálo se, že se Joeova kariéra konečně dostává do stabilní fáze – bez drog a alkoholu.
Předcházel tomu přesun na druhou stranu Atlantického oceánu. Vystupoval a natáčel většinou v západní Evropě. Projel Francii, Anglii, Itálii, Německo, Dánsko a země Beneluxu. Některá elpíčka vychází i na dánské značce Steeplechase Records, u které má smlouvu řada výborných jazzmanů, včetně dalšího amerického pianisty Horace Parlana.
Po návratu do Spojených států nachází ideální spoluhráče v basistovi Artu Davisovi a bubeníkovi Royi Haynesovi. Hudební kvas v podání výtečného tria zachytilo album Bird Lives! (Interplay) se záznamem newyorského koncertu v roce 1979.
Poslední Albanyho studiovou prací je album Portrait Of An Artist (1981) u Elektra Records. Joe na něm hraje s kontrabasistou Georgem Duvivierem, bubeníkem Charliem Persipem a kytaristou Alem Gofou.
Joe Albany technicky disponoval vším: měl úžasný rychlý pohyb po klaviatuře, nádherný prstoklad, načasování – jeho hra působila vyrovnaně a neskutečně snově. V nejlepších momentech se lyricky blížil svému velkému vzoru, altsaxofonistovi Charlie Parkerovi.
Umírá v nedožitých šedesáti čtyřech letech. Při jeho životním stylu to byl svým způsobem malý zázrak.
Ukázky:
Charlie Parker with Miles Davis- Early March 1946 Finale Club, Los Angeles
– https://youtu.be/QhsjX_gHP74
Lester’s Be-Bop – https://youtu.be/VsnLhIMBe6U
Autumn In New York – https://youtu.be/Xy4xsY1TQZk
Joe Albany / Niels Pedersen – https://youtu.be/2CZp132WAmQ
There Is No Greater Love – https://youtu.be/od10-JCeMCM
