Naposledy aktualizováno: 17.6.2025
Sly Stone (15. 3. 1943 – 9. 6. 2025, narozen jako Sylvester Stewart), byl americký zpěvák, skladatel, producent a multiinstrumentalista, který zásadně ovlivnil vývoj moderní černošské hudby. Jako vedoucí skupiny Sly And The Family Stone propojil prvky rocku, soulu, funku a psychedelie do jedinečné a inovativní hudební formy.
Hudební vizionář, který přetvořil podobu funku a soulu
Hudební publicistika miluje škatulkování. Sly Stone byl však umělec, který do žádné škatulky nezapadal. Šokoval výstředním oblečením, proslul chronicky pozdními začátky svých vystoupení a nevyzpytatelností. Novináři ho velice rychle zařadili k partě věčně zfetovaných, nabubřelých hvězd. Mnozí přitom přehlédli, že pod pláštíkem excentrika se ukrývá nesmírně citlivý, charismatický a vlivný umělec.
Byl vynikajícím zpěvákem s odvahou a kreativitou, který se nebál bořit hranice mezi žánry. Při zpěvu měnil oktávy stejně snadno jako Captain Beefheart. Zpočátku platil za bouřliváka rockové éry Woodstocku, později se stal prototypem rozpolcené osobnosti moderní doby. V jeho hudbě nic nebylo předvídatelné – měnil styl i hlasový projev skladbu od skladby.
V textech se nebál kritiky, například v Color Me True se ptal: „Přisvojuješ si zásluhy za jídlo, které uvařil někdo jiný?“ Navzdory uměleckému vlivu a komerčnímu úspěchu se v pozdějších letech stáhl z veřejného života. Bojoval se závislostmi a stal se spíše mýtickou postavou – často srovnávanou s osobnostmi jako Syd Barrett či Brian Wilson.
Rodina, která změnila hudbu
Se svým bratrem kytaristou Freddiem založil skupinu Sly And The Family Stone. V šedesátých letech začínali v klubech na předměstích San Franciska, když přehrávali cover verze rhythm’n’bluesových a soulových hitů. Brzy se dostali do slavného Fillmore Auditorium a dalších velkých sálů po celé Americe. Byla to bezpochyby strhující, nejdynamičtější a hudebně nejvybroušenější funková parta, jaká kdy vystoupila na pódiu. Změnila tvář černošské hudby ve vizionářskou, originální hudební směs blízkou funku, rocku a soulu. Jejich dynamika na pódiu byla jedinečná.
Skupina přetvořila soul a funk tím, že rozšířila rytmický základ Jamese Browna i umělců labelu Stax Records v sérii stále komplikovanějších a povznášejících písní, jako je nádherná Hot Fun In The Summertime nebo Slyova průlomová funková zpověď Thank You (Falettinme Be Mice Elf Agin). Odhalil, jak může hudba být komplikovaná i radostná zároveň. „Co na pódiu vypadá jako choreografie, jsou ve skutečnosti spontánní emoce,“ svěřil se Sly v roce 1970. „Vybral jsem si nejlepší muzikanty, které jsem znal – a dodnes jsme se nikdy nepohádali.“
Osvobozující volnost a duch rhythm’n’blues
Kritik Dave Marsh napsal: „To, co Sly udělal, bylo tak jednoduché, že to mohlo napadnout téměř každého černého kluka žijícího na konci 60. let v San Franciscu,“ shrnul Stoneův přínos Marsh a přidal. „Osvobozující volnost a duch rhythm’n’blues… byly přeneseny do úzce propojené rockové kapely s úmyslně pomalým tempem.“ Sly Stone v písních jako Stand!, You Can Make It If You Try nebo Everybody Is A Star šířil jednoduché, ale silné poselství: jsme si rovni. V Everyday People zpíval: „Nejsem lepší než ty. Jsme stejní, ať děláme cokoli.“
Po roce 1968 a vraždě Martina Luthera Kinga se napětí mezi rasami v USA prohloubilo a Sly se ocitl mezi dvěma světy – černým funkem a bílým hnutím hippies. Navzdory tomu uměl na pódiu rozpoutat vřavu a lidi sjednotit: když na koncertech zaznělo jeho zvolání “Higher!”, celé davy divoce mávaly pěstmi, cítily sílu a jednotu. Možná i proto mu fanoušci odpouštěli, že někdy dorazil pozdě na vystoupení – nebo se vůbec neukázal.
Hudební rebel i tragická postava
Sly Stone se stal legendárním nejen díky hudbě, ale i svému nevyzpytatelnému chování. Pořadatelé mu začali říkat Sly „No Show“ Stone. K legendami opředeným vystoupením patří to v Rotterdamu. Pořadatelé ho i s kapelou po příletu doslova uvěznili na hotelu. Přepravu na koncert absolvovali v limuzínách se zamknutými dveřmi. Poté je odvedli do hlídaných šaten.
Slyovi se přesto nějak podařilo utéct ještě před nástupem na pódium. Promotérovi došlo, že hvězda míří na letiště, a vydal se za ním. Dostihl ho, když procházel pasovou kontrolou. „Kam sakra jdeš?“ vybuchl zoufalý pořadatel. „Jen si skočím do Londýna nakoupit,“ měl údajně odpovědět Sly. „Vrátím se včas. Řekni děckám, ať vydrží.“ Přesto ho fanoušci milovali.
Zatímco bělošským hudebníkům (např. Brian Wilson, Phil Spector, David Crosby) společnost jejich závislosti tolerovala, černošští umělci jako Joe Pass, Ike Turner nebo Gil Scott-Heron končili za stejné prohřešky ve vězení. Na základě článků, v nichž byl Sly Stone zpodobňován coby zdrogovaný arcikacíř, média a hudební příznivci trestuhodně ignorovali Slyova silná průkopnická alba Fresh (1973, Epic Records, spotify link) a Small Talk (1974, Epic Records, spotify link), která přitom patří k nejzásadnějším deskám první poloviny 70. let. Fotograf Stephen Paley na pomlouvačnou kampaň zareagoval slovy: „Nepovažujete ho za velkého umělce, ale on jím byl. Opravdu se v hudbě vyznal. Sly Stone byl velmi sofistikovaný, co se týče hudby, akordů a postupů, které volil.“
Od zázračného dítěte k hybateli žánrů
Hudbě se Sly Stone věnoval od dětství – první nahrávku pořídil ve čtrnácti letech. Na střední škole zpíval ve skupině The Viscanes, psal hity pro jiné a působil jako rozhlasový DJ. Skutečný průlom ale přišel až v roce 1966 v době, kdy kolem sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury vládly acid rock a psychedelie. Měl na tom jisté zásluhy. když produkoval třeba píseň Somebody To Love se zpěvačkou Grace Slick. Donutil ji nazpívat padesát verzí než byl spokojen. Soptící Slick píseň později proslavila se svoji další kapelou Jefferson Airplane.
Sám prorazil písní Dance To The Music. Když ji později vydala CBS na singlu, stala se hitem a otevřela cestu průlomovému albu Stand! (1969. Epic Records, spotify link), které ovlivnilo celý žánr psychedelic soul. Umělci jako George Clinton se svou P-Funk jednotkou Parliament/Funkadelic, jazzový a fusion music klávesista Herbie Hancock nebo ikona osmdesátkového progresivního funku Prince později navázali na jeho odkaz.
Každý nástroj jako by hrál něco úplně jiného
Sly Stone šel ale dál. Tvořil syrové, zvukově bohaté skladby, které připomínaly tehdejší umělecké snahy Jimiho Hendrixe nebo Milese Davise. Každý nástroj jako by hrál něco úplně jiného a je úžasné, jak dobře to všechno dohromady fungovalo. Na albu There’s A Riot Goin’ On (1971, Epic Records, spotify link) použil bicí automat a vytvořil temné, hluboce osobní dílo s výbornými skladbami Thank You For Talkin‘ To Me, Africa či Family Affair. Zásadním se nově stala jakási temná sebestřednost a snový, zvláštně mrazivý zpěv.
Joel Selvin ve své autobiografii For The Record: Sly & The Family Stone píše: „Existují dva druhy černé hudby: černá hudba před Slyem Stonem a černá hudba po Slyovi Stonovi.“ Psychedelicky funkové písně držely pohromadě díky neobvyklému, o to více neodolatelnému, rytmickému drajvu v kontrastu s doowopovými vokálními harmoniemi. Do toho duněla monstrózní fuzz baskytara Larryho Grahama. Ten od alba Stand! z roku 1969 využíval techniku slapového hraní. Ovlivnil tím všechny baskytaristy na deskách s taneční hudbou včetně těch současných.
Sly Stone driloval kapelu stejně freneticky, jako James Brown své Famous Flames. Pracovali s rozmanitou paletou ženských a mužských vokálů, jimiž nahradili běžné party sólového zpěváka. Zároveň rozbili stereotypy: kapela byla rasově i genderově pestrá. U bicích seděl běloch Greg Errico, na dechové nástroje hrála Cynthia Robinson a klávesy obsluhovala Slyova sestra Rose. Byla to skupina, která nejen hrála jinak, ale i vypadala jinak – barevné africké oblečení, mohutné afro účesy a extravagantní styl. Sám Sly připomínal pasáka. Nosil černý klobouk s barevnou krempou, pruhované kalhoty a košili s výstřihem až k pasu. Na pódiu byl explozivní – dupal, křičel, sípal, mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku. Z koncertu udělal rituál.
Dědictví, které přetrvává
Vliv Slye Stonea přetrvává a zůstává nedílnou součástí vývoje americké hudby 20. století. Jeho hudba nebyla jen zábava – byla výzvou. K posluchačům, k systému, ke společnosti. „Každé album je krokem k pravdivější realitě,“ říkal. A nejspíš měl pravdu – vždyť právě on dokázal ve tři hodiny ráno 17. srpna 1969 rozhýbat více než 400 000 lidí, aby společně oslavili lidskou sounáležitost při zpěvu prodloužené verze psychedelicky gospelového hitu I Want To Take You Higher.
