Naposledy aktualizováno: 28.6.2025
Jeho hlas byl tichý, ale nezapomenutelný. Johnny Ace (9. 6. 1929 – 24. 12. 1954, , narozen jako John Marshall Alexander Jr.), hvězda raného rhythm’n’blues, se stal symbolem ztraceného potenciálu i tragičnosti hudebního života páté dekády minulého století. V pětadvaceti letech zemřel vlastní rukou – a zrodil se mýtus. Ale skutečný příběh byl složitější.
Šeptající hvězda z Memphisu
Johnny Ace se narodil v Memphisu, městě, kde se potkávaly gospel, blues i nově se rodící městské taneční rhythm’n’blues. A míchaly se s drsnou životní realitou a potem potomků afrických otroků, kteří stále dřeli na bavlníkových polích.
Po službě v námořnictvu se připojil k ansámblu Beale Streeters, Tu vedl Rosco Gordon a jejími členy byli mimo jiné B. B. King, Bobby „Blue“ Bland a Earl Forest. Nikdo z nich tenkrát nevěděl, že píšou významnou kapitolu dějin pop music. Zprvu byl za pianem, pak již stál s mikrofonem v ruce v popředí.
Zpíval jemně, klidně, s podmanivou neokázalostí. Jako by šeptal – ale vždy přímo do duše. Už tehdy si Johnnyho hlas neříkal o pozornost – stačilo mu jen naslouchat. Ve svých baladách spojil něžnost Nata Kinga Colea s melancholií Charlese Browna. Vycházel z tradice a zůstával jí věrný – právě v tom ale tkvěla jeho síla. Jeho písně byly tichým protestem proti chaosu světa – klidným útočištěm na tři minuty.
Johnny Ace nebyl žádný bouřlivák ani inovátor či hvězda v záři reflektorů. Jeho první sólový singl My Song z roku 1952 se okamžitě uchytil a jeho jméno se začalo šířit po černošských rádiích i tančírnách. Za tři roky měl na kontě osm sedmipalcových vinylů, které dnes tvoří klenotnici éry, kdy černošská hudba hledala svůj výraz – a nacházela ho v tlumených tónech, ne ve výkřicích.
písně tiché vzpoury
Jeho nahrávky se staly soundtrackem černošské Ameriky v době, kdy platily zákony Jima Crowa a teprve se začalo formovat hnutí za občanská práva a rovnoprávnost. Každá z nich byl baladickým příběhem. Skladby jako The Clock, Saving My Love For You nebo Never Let Me Go byly prosté, ale o to silnější. Johnny Ace zpíval o ztrátě, touze a věrnosti způsobem, který se nevnucoval – ale zůstával v paměti.
Méně je víc
Důležitým milníkem v Aceově kariéře byla změna vlastníka značky Duke Records v roce 1952. Připadla Donu Robeymu – producentovi a vydavateli. Vizionář i padouch v jedné osobě dotlačil její nahrávky do celonárodní distribuce. Chránil černošské umělce, ale často svým jménem podepisoval jejich skladby a ponechával si autorské honoráře.
Duke vznikly pod vedením Jamese Mattise, známého memphiského DJe, a mj. vydávaly nahrávky Beale Streeters. Robey zaslechl Johnnyho Acea při jednom nevydařeném pokusu pořídit nějaké nahrávky B. B. Kinga, ale tehdy mu příliš nesedl.
Don Robey: Anděl i dravec
Později se však Robey při promo cestě do Memphisu znovu setkal s Mattisem a uslyšel Aceovu píseň My Song. Mattis neměl prostředky na to, aby nahrávku patřičně podpořil reklamní kampaní, ale Don v ní viděl potenciál. Vzal ji s sebou do New Yorku a pustil ji na jedné předváděčce. Setkala se s velmi kladnou odezvou a Robey s Mattisem dojednal její celonárodní distribuci. Výsledkem byl obrovský hit.
Robey mezitím nezanedbával ani značku Peacock Records. Díky spolupráci s Johnnym Otisem uspěla Marie Adams s písní I’m Gonna Play The Honky Tonks a o rok později prorazila Willie Mae Thornton (Otisem přezdívaná „Big Mama“) s nahrávkou Hound Dog. Big Mama se narodila v roce 1926 v alabamském Montgomery. Ve svých patnácti letech se připojila k varietnímu souboru Sammy Green’s Hot Harlem Revue a po dlouhém putování po štacích se usadila v Houstonu.
Síla jménem Big Mama
V roce 1952 ji Johnny Otis angažoval do programu se svoji tehdejší pěveckou hvězdou Little Esther, ale kdekoliv se Thornton objevila, zastínila všechny ostatní. Svým mohutným hlasem a ještě mohutnější postavou, měřila přes 180 cm a vážila téměř 150 kilogramů, otřásla rhythm’n’bluesovou scénou.
Než se na nějakou dobu vytratila z veřejného života, vévodila show s Johnnym Acem a Juniorem Ryderem. Společně projížděli Spojené státy americké a přinášeli do černých klubů i bílých sálů křehkost i sílu černé hudby.
Pledging My Love aneb smrt prodává
O Vánocích roku 1954 byl Ace na turné v Houstonu. Během přestávky si za pódiem začal pohrávat s revolverem. Říká se, že to měla být tzv. ruská ruleta. Jiná verze, pozdější, již nesentimentálně romanticky přislazená, mluví o výhrůžkách partnerce sebevraždou.
Výstřel zazněl krátce před vystoupením. V šatně zůstalo ležet bezvládné tělo pětadvacetiletého muže, který měl před sebou celou hudební dráhu. Johnny Ace byl najednou minulostí
Jeho smrt otřásla černošskou hudební scénou. Posmrtně vydaná píseň Pledging My Love dobyla žebříčky i srdce posluchačů. Poslední a nejsilnější nahrávka. Funguje jako zpověď i rozloučení.
Později ji nazpíval Elvis Presley i Aaron Neville. Nevillova verze s typickým neworleánským šmrncem je křehčí než Presleyho. Jako když se zlomí vzpomínka. Elvis tu svou natočil až těsně před svým úmrtím. Jeho hlas je unavený, ale ví, o čem zpívá. Původní Pledging My Love zazněla ve filmu Christine. Paul Simon v ní našel obraz tragédie – ve své písni The Late Great Johnny Ace spojil Aceův osud se smrtí Johna Lennona.
Četl jsem časopis a přemýšlel o rockové písničce.
Psal se rok 1954 a já hrál teprve krátce.
V tom se v rádiu ozval nějaký muž a řekl:
„Nerád to jeho fanouškům říkám, ale Johnny Ace je mrtvý.“Jednoho chladného prosincového večera jsem se procházel vánočními ulicemi, když ke mně přistoupil neznámý muž a zeptal se mě, jestli jsem slyšel, že zemřel John Lennon.
Oba jsme šli do baru a zůstali tam až do zavíračky. Každá písnička, kterou jsme hráli, byla věnována zesnulému velikánovi Johnny Aceovi.
Paul Simon, The Late Great Johnny Ace (1983)
Za kulisami rhythm’n’blues: Robey, Thornton a temná stránka scény
Příběh Johnnyho Ace nelze oddělit od jména Don Robey, mocného a obávaného majitele vydavatelství Duke-Peacock Records a “Cara houstonského podsvětí”. Robey byl drsný obchodník, jehož metody hraničily s těmi užívanými gangstery. Byl schopný velkorysosti, ale i výhrůžek. Jednomu zpěvákovi, který si přišel do kanceláře pro nevyplacené honoráře, měl říct, zatímco nabíjel revolver: „Vypadni odsud, negře, než tě pošlu rovnou do pekla.“
Robey držel ve svých rukou i kariéry dalších bouřlivých osobností. Jednou z nich byla Willie Mae „Big Mama“ Thornton, s níž Johnny Ace nazpíval duet Yes, Baby. Thornton byla slavná nejen díky originální verzi Hound Dog, ale i díky svému nezkrotnému temperamentu. Popíjela bizarní směs balzamovací tekutiny s hroznovou šťávou, prý “aby to chutnalo jako víno”.
Pravidelně se dostávala do potyček – mimo jiné i s Little Richardem. Don Robey si k ní údajně nikdy nic nedovolil. V tomto světě překypujícím talenty, ale i temnými instinkty a praktikami, žil Ace – a možná se v něm nikdy úplně nenašel.
Neopakovatelný originál
Johnny Ace nebyl technický virtuos. Jeho písně byly jednoduché, aranže střídmé. Ale právě v té úspornosti se skrývala pravda. Zpíval tak, jak cítil – tiše, naléhavě, opravdově. Není náhoda, že ho za vzor označovali zpěváci jako Otis Redding, Solomon Burke či Al Green. Jeho styl nikdo neokopíroval – a možná ani nemohl.
Zůstalo po něm jen několik nahrávek, žádné dlouhohrající album, téměř žádné rozhovory. A přesto se jeho jméno drží v paměti. Protože jeho hlas vaprávěl o věcech, které jsou starší než žánry a slavná jména: o samotě, oddanosti, ztrátě a tichu mezi slovy.
Epilog: Ticho, které trvá
Příběh Johnnyho Ace je připomínkou toho, že hudba není jen o kariéře a úspěších. Někdy je to jen pár minut, které změní všechno. Pár tónů, které si někdo nese celý život. A jeden hlas, který zpívá tak tiše, že ho není možné zapomenout.
