Naposledy aktualizováno: 15.4.2025
Asi navždy zůstane Eddie Hazel (10. 4. 1950 – 23. 12. 1992, narozen jako Edward Earl Hazel) jedním z nejvíce nedoceněných kytaristů všech dob. Byl členem původně doo-wopových a posléze soulových The Parliaments. Spoluzakládal P-Funkovou úderku Parliament-Funkadelic. Naši planetu opustil ve vesmírném korábu Mothership v doprovodu intergalaktického poutníka Hvězdného dítěte v pouhých dvaačtyřiceti letech.
„…když se obětuješ funku, potom bude všechno v pořádku.“
Na počátku 70. let byl brooklynský rodák Eddie Hazel průkopníkem inovativního funk-metalového kytarového zvuku, jež našel uplatnění v žánru P-Funk. Ten převzal rytmy a nuance funky soulu, jak je vytvořili James Brown, Sly & The Family Stone a muzikanti a interpreti memphiských nahrávacích společností Stax a Hi Records.
Smíchal je s úspornými, ale dráždivými motivy prvních power rockových trií Jimi Hendrix Experience a Cream a rozvinul využitím improvizačních postupů free jazzu. Výsledkem byl hard rock filtrovaný černým soulem; něco jako Hendrixova hudba, ale v jiném tónu. Najednou měl funk drsnější, nebezpečnější a nepopiratelně psychedelické ostří.
|
|
|
P-Funkové gramodesky a koncerty stály na typicky úderném synkopickém soul-funkovém rytmu, syrových kytarách, kulervoucí dechové sekci. Připočtěte podivínské vokální brumlání a obraty, sci-fi obrazy v textech a kvílivé elektronické prvky. Všemu šéfoval George Clinton, jehož inovativní producentské postupy to všechno spojily do jakéhosi soudržného, ale chaotického řádu.
„Naše hudba je experimentální. Ano, jsme zřejmě vystaveni nějakým neúspěchům, ale víte, stejně si myslím, že přijetím naší současné cesty ze sebe vydáváme mnohem víc, mnohem kreativněji,“ obhajoval své umělecké záměry Clinton. Jeho krédem se navždy stalo: „…když se obětuješ funku, potom bude všechno v pořádku.“
Logicky kvůli tomu trval na dodržování zásady, kdy žádný nápad nebyl dost ujetý. Na realizaci extravagantní nadpozemskosti se nijak nešetřilo. Přičemž si hudba stále zachovávala silnou a hrdou černošskou identitu s nezbytnými tanečními prvky.
Hazelova kytara vás přivede do transu
Eddie Hazel do takového mumraje skvěle zapadl. Byl skutečnou raritou mezi rockovými kytaristy. Baladik s bluesmanským instinktem pro ten jediný tón, který pohladí duši. Znal všechny fígle, kterými rhythm’n’bluesoví kytaristé jako Clarence Gatemouth Brown zkrášlovali, lemovali a nabudili zpěvákův projev.
S oblibou zařazoval arpeggia, osobitým stylem hraný slide, doplněný o náhlé přechody mezi legatem a staccatem. Navázal na Curtise Mayfielda, jenž s tím přišel jako první a samozřejmě na fenomenálního Jimiho Hendrixe, který toto pojetí kytarové hry dovedl do dokonalosti.
|
|
|
Hazel jej ale uchopil jedinečným způsobem. Šamanskými prostředky, mezi nimiž nemohly chybět vnímavost, lehkost a nadhled, pozvedl funkovou hru na kytaru do aristokratických výšin. Přivede vás do transu. Jeho nástroj svádí a současně se vám zcela odevzdá. Je opravdový a přitom neztrácí velkolepost. Zahraje úchvatné, ponuré a tajemné pasáže v milostné písni se stejným zápalem a samozřejmostí, jako precizní rhythm’n’bluesové podehrávky, vylepšené o doprovodné ornamenty v rozpumpovaných funkových improvizacích.
Hazelovu jedinou sólovou desku zdobí kytarový zvuk
Ačkoli byl Eddie Hazel také schopným skladatelem, aranžérem a zpěvákem (zpívá např. ve skladbách Funky Dollar Bill, Super Stupid, Presence Of A Brain nebo Let Me Be) za svůj život vydal pouze jedinou sólovou desku Game, Dames And Guitar Thangs (1977, Warner Bros., spotify link). Většinu původních skladeb na ni napsali George Clinton a Bootsy Collins.
Pozornost ovšem přitáhly prodloužené coververze písní I Want You (She’s So Heavy) od Beatles a California Dreamin‘ z repertoáru Mamas And Papas. Navzdory tomu zůstává Hazelova sólová kolekce svým kytarovým zvukem jedním z nejlepších P-funkových alb konce sedmé dekády 20. století.
Eddieho instrumentální genialitu dokumentuje jen hrstka alb
Hazelova muzikantská genialita je zdokumentována především díky nahrávkám na prvních třech albech Funkadelic – Funkadelic (1970, Westbound Records, spotify link), Free Your Mind… And Your Ass Will Follow (1970, Westbound Records, spotify link) a Maggot Brain (1971, Westbound Records, spotify link).
|
|
|
Jsou tu také LP desky s druhým Clintonovým projektem Parliament – Osmium (1970, Invictus Records, spotify link), Up For The Down Stroke (1974, Casablanca Records, spotify link) a Chocolate City (1975, Casablanca Records, spotify link). Ve všech případech jde o svébytné, konceptuální skvosty. Hodí se pro taneční parket a odmění se opakovaným poslechem.
Eddie se jen letmo a epizodně podílel na America Eats Its Young (1972, Westbound Records, spotify link) a hrstce dalších LP desek. Až v roce 1996 vyšel úchvatný koncertní dokument Funkadelic s výstižným názvem Live: Meadowbrook, Rochester, Michigan – 12th September 1971 (Westbound Records).
Naštěstí tu je ještě Funkadelic studiové album Standing On The Verge Of Getting It On (Westbound Records, spotify link). Téměř veškerá hudba je připsána Hazelovi pod pseudonymem G. Cook, což je odkaz na jeho matku Grace. Chtěl ji tím vzdát úctu a vyjádřit pokoru, protože se jej prozíravě snažila ochránit před drogovou propastí. LP desku otevírá píseň Red Hot Mama s Hazelovým nejúžasnějším zpěvným sólem.
Revolučním způsobem pracuje s wah-wah efektem. S rytmickou hbitostí mistra sází za sebou, podobně jako mnozí slavní jazzoví saxofonisté nebo bebopoví pianisté, jeden chorus za druhým. Jeho synkopické hříčky připomínají trumpetistu Milese Davise. Napětím a expanzivním lavírováním zase vybízí k přirovnání s tenorsaxofonistou Sonnym Rollinsem.
Divocí mladí kluci odkojení Jimi Hendrixem a Sly & The Family Stone
Ke skupině George Clintona The Parliaments se Eddie Hazel přidal v roce 1967. Jeho matka nebyla nadšená z nápadu, že by svému teprve sedmnáctiletému synovi měla dovolit vyrazit na turné s ansámblem divokých muzikantů. Přesto paní Grace Cook po chvíli škemrání a přesvědčování ze strany George Clintona i baskytaristy Billyho Nelsona souhlasila, že svého syna nechá jít, aby si mohl splnit svoje tužby a představy.
Bylo to krátce poté, co skupina Parliament (příčiny a chronologie změn názvu je téma pro disertační práci) nahrála svůj průlomový hit (I Wanna) Testify. Konečně se totiž odpoutali od role nezáživných apologetů The Temptations. Chystali se vyrazit na sérii koncertů a potřebovali doprovodnou kapelu. Ta se po několika změnách ustálila ve složení: Eddie Hazel (kytara), Tawl Ross (doprovodná kytara), Bernie Worrell (klávesy), Billy Nelson (baskytara) a Tiki Fulwood (bicí).
Všichni to byli nespoutaní mladí kluci odkojení Jimi Hendrixem, nikoliv Mickeym Bakerem, Sly & The Family Stone, a ne The Nutmegs. A uměli opravdu hrát. Z nich vzešla skupina Funkadelic. Jejich funk mohl děsit a skutečně děsil. Byl dravý a agresivní. Jaký jiný by ale měl být zmutovaný kříženec Slye Stonea, Hawkwind a Last Poets?
Drogově rocková směs blues’n’funku Parliafunkadelicment Thang (další z mnoha jmen) byla považována za příliš „out there“ pro černošské rozhlasové publikum. Stále žilo „v zajetí“ tradičních soulových písních. Baštou Clintonových funkateers se nakonec stal Washington D.C. Zdejší rozhlasové stanice HUR a WOL-AM vysílaly 24×7 jejich věci jako I’ll Bet You a Music For My Mother. Po legendárním vystoupení na Howard University v říjnu 1972 doslova ovládli město.
Černý kytarový bůh chrlí sopečné zpětné vazby
George Clinton, ústřední postava a hlavní tvůrčí tahoun hudebního souručenství Parliament-Funkadelic, vysvětlil, jaký je rozdíl mezi oběma partami: „Základní syrovost Funkadelic je pro mě opravdu jako chrám. Je to jako dělat to, co je přirozené; hudbu nebo emoce. Mají čistě emocionální charakter a jen velmi málo intelektuálního obsahu. Ale muzika Parliament je zcela jiná, velmi decentní a profesionální.“
Clinton měl dostatek sebevědomí a víry ve vlastní tvorbu. Ukázal to, když se v roce 1971 rozhodl použít Hazelovo legendární desetiminutové kytarové sólo Maggot Brain jako titulní a zároveň úvodní skladbu alba. Díky tomu se LP deska i nahrávka navždy proměnily v jakousi funkovou obdobu coltranevského opusu magnum A Love Supreme (1965, Impulse! Records, spotify link).
George tehdy požádal Eddieho, aby si představil, že mu právě oznámili, že jeho babička zemřela (někteří říkají matka, každý to vypráví po svém)…, ale že to není pravda. Eddie splnil během deseti minut vše, co si Clinton navymýšlel. Emocionálně vás pohltí stejně rychle, jako britský kytarista Jeff Beck v coververzi písně Cause We’ve Ended As Lovers od Stevieho Wondera.
Mistrně pracuje s dynamikou, když v jedné frázi přechází od zádumčivého šepotu ke křiku hraničícího s vřískotem. Z ničeho nic tenhle černý kytarový bůh chrlí sopečné zpětné vazby. Až po mnoha letech dostal baskytarista Billy Nelson příležitost dodat několik slov o své roli a podílu bubeníka Tikiho Fulwooda: „Maggot Brain je Eddie, který se přiživil na tom, co jsme mu společně s Tikim nabídli, ale George moje sračky smíchal tak, aby nebyly slyšet.“
Neúspěšný boj s drogami
Schylovalo se však k průšvihu. Eddie Hazel již dlouhou dobu neúspěšně bojoval s drogami. Vše navíc vyústilo v osobní spory s Georgem Clintonem kvůli penězům z autorských práv (zadržoval mu výplatu, aby si nemohl kupovat fet) a Hazelově nespolehlivosti. Skončilo to Eddieho vyhazovem.
Narkoman zkusil spolupracovat s labelem Motown Records. Tam se podílel jako kytarista a spoluautor na skladbě Shaky Ground, singlovém hitu z alba A Song For You (1975, Gordy Records, spotify link) od někdejších vzorů The Temptations. V roce 1976 si ale musel odpykat roční trest vězení za napadení palubního personálu během letu. Po propuštění se opakovaně pokoušel o návrat na hudební scénu.
V době jeho nepřítomnosti Clinton začlenil do Funkadelic výtečnou kytarovou dvojici Gary Shider a Ron Brykowski. Později přibral Michaela Hamptona (mladičkého instrumentalistu, který upoutal pozornost kapely tím, že na jednom večírku v Clevelandu zahrál notu po notě skladbu Maggot Brain). Hampton tak převzal Hazelovu pochodeň v letech slávy alba Mothership Connection (1975, Casablanca Records, spotify link), které vyšlo pod hlavičkou sourozeneckých Parliament. Pro mladší fanoušky P-Funku se díky tomu Maggot Brain vlastně přerodila v Hamptonovu koncertní exhibici.
Tragédie neznámého vojáka, neopěvovaného hrdiny
Koncem sedmé dekády je Eddieho role v Parliament-Funkadelic již pouze marginální. V roce 1982 ještě dostal příležitost hrát na Clintonově albu Computer Games (Capitol Records, spotify link) – můžete na něm slyšet jeho čisté, těkavé výplně proudící skrz píseň Man’s Best Friend / Loopzilla.
Poslední větší koncerty Eddie zažil v roce 1983 s dalším Clintonovým seskupením P-Funk All Stars. Zachytilo je dvojalbum Live At The Beverly Theater In Hollywood (1990, Westbound Records). Hazel také natočil kytaru a baskytaru a zpívá na několika snímcích na jejich studiové LP desce Urban Dancefloor Guerillas (1983, CBS, spotify link). Zachoval si na nich titánskou důstojnost a držel se v pozadí. Ne snad z pokory, ale z majestátní důvěry v úspornost svých vypointovaných kytarových frází a hořkosladkého tónu.
Postupně začal trpět chronickými žaludečními problémy a jeho muzikantský odkaz upadal do zapomnění. Několik měsíců před smrtí se z ničeho nic objevil v klubu CBGB s revivalovou partou New Funkadelics. Tady šlo opravdu jen o zábavu a malé finanční přilepšení. Nakonec 23. prosince 1992 zemřel na vnitřní krvácení a selhání jater. „Předčasný odchod Eddieho Hazela je tragédií neznámého vojáka, neopěvovaného hrdiny,“ prohlásil Vernon Reid kytarista Living Colour.
Coda
Ironií osudu je, že podle Peta Wetherbeeho, ředitele propagace labelu Axiom Records baskytaristy Billa Laswella, měl Hazel v roce 1993 pro Laswella pracovat na řadě projektů, včetně power tria s basistou Billym Coxem a bubeníkem Buddym Milesem. V plánu byl také reunion Funkadelic, na kterém se měli podílet Gary Shider, Jerome Brailey, Bill Bass Nelson a Sugarfoot z Ohio Players. Wetherbee také zmínil, že se s Hazelem počítalo i do projektu Pieces Of Woo: The Other Side klávesisty Bernieho Worrella, ale na nahrávkách se nezačalo pracovat.
Po Hazelově smrti vyšly dvě posmrtné sbírky nevydaného materiálu. Nejprve se v roce 1994 objevilo krátké čtyřpísňové EP Jams From The Heart (JDC Records, spotify link). V roce 2000 vyšlo znovu v rozšířené reedici jako Rest In P. Vedle materiálu z Jams From The Heart se k Eddieho fanouškům poprvé dostaly zbytky nahrávek vyhrabaných ze zaprášených krabic na dně trezoru. Později k nim přibyly demo snímky na At Home (With Family), The Basement Rehearsals a koncertní záznam A Night For Jimi Hendrix pořízený v listopadu 1990 v hollywodském klubu Lingerie. Na něm se ale Eddie drží v pozadí za kytaristy Blue Meadowsem a Traceym ‘Spacey T.’ Singletonem.
