Naposledy aktualizováno: 20.1.2022
Debut, který si nepleťte s punkem
Když v dubnu 1977 vyšlo debutové album Rattus Norvegicus, známé i pod názvem Stranglers IV, všichni měli Stranglers za punkovou kapelu. Jenže jejich hudba byla od začátku někde jinde – nekompromisně drsná a přitom bylo jasné, že je kapela sehraná. Hammondky, garážově nekompromisní zvuk i ponuré rezonance udělaly z desky debut, který si s jednoduchým punkem nespletete. Proniklo do britské Top 10 a bylo nejlépe prodávaným punkovým albem.
Pub rock a syrová energie
Stranglers působili dojmem, že zapadají do exploze horkého britského punkového léta ’77. Jejich baskytarista Jean Jacques Burnel se na pódiu objevoval v roztrhaném tričku a s černými linkami kolem očí. Tisk i fanoušci si je proto snadno zaškatulkovali. Jenže realita byla jiná. Stranglers nikdy nebyli čistě punkovou kapelou – a právě jejich debut je toho nejlepším důkazem.
|
|
|
Základní materiál na album vznikal dávno před vydáním. Stranglers měli za sebou vyprodané koncerty na londýnském pubrockovém okruhu, což je s nimi spojuje víc než punková scéna. Pokud tohle přehlédneme, snadno sklouzneme k omylům.
Kapela z Guildfordu měla muzikantsky blíž k Hawkwind než k Sex Pistols – stačilo si odmyslet hippie pózy a vyměnit image. Výsledkem byla hudba, která kombinovala syrovější ladění s výbušnou energií a přitom dokázala působit klackovitě i absurdně.
Zvuk, který překračoval hranice
Od tehdejšího punkového průměru se Stranglers lišili tím, že nepodceňovali samotné hraní. Nebyli virtuózové, ale dobře znali své limity. A právě klávesista Dave Greenfield dokázal dodat skladbám hudební barevnost, bez které by debut působil ploše.
Bicí Jeta Blacka pulsují, Burnelova basa a odsekávané kytarové riffy Hugha Cornwella připomínají příboj narážející do skal. Nad tím vším se klenou Greenfieldovy Hammondky – jako by spojovaly Rayem Manzarekem z Doors inspirovanou psychedelii s protopunkovou syrovostí amerických kapel šedesátých let. Stačí si poslechnout skladby „(Get A) Grip (On Yourself)“, „Sometimes“, „Peaches“, „Down in the Sewer“ nebo „Goodbye Toulouse“.
Hlavním zdrojem inspirace zůstávali Doors, na jejichž prvních třech deskách Greenfield vyrůstal. Ale Stranglers nebyli tak „čistí“ – jejich hudba měla v sobě jakousi zvláštně fascinující špínu a drsnost, které ji odlišovaly od uhlazenějších vzorů.
Negativní vibrace
Phil McNeill ve své recenzi pro NME upozornil na misogynní podtón některých skladeb. Je pravda, že při pozorném poslechu desku prostupují znepokojivé vibrace. To však albu neubírá na síle – spíš naopak. Rattus Norvegicus je nekompromisní, temné a místy tísnivé album, které se dokáže vrýt pod kůži.
Příklad? „Peaches“ byla skladba, která od začátku provokovala. Sprosťárny a dvojsmyslné narážky působily v roce 1977 jako nečekaná facka. Vypravěč se jen tak poflakuje na pláži a sleduje dívky, přičemž není jasné, zda jeho poznámky – od polodrsného „tamhle jde holka a půl“ až po další narážky – patří jemu samotnému, kamarádům vedle na dece, nebo přímo dívkám, na které civí. Hugh Cornwell je podává s „chlípně posměšným tónem“, jak trefně napsal kritik Tom Maginnis – někde mezi macho parodií a otevřenou provokací cenzorů.
V ráži
Tempo kapely v té době bylo ohromující. Druhé album No More Heroes (spotify link) vyšlo už pět měsíců po debutu – a to vše v době, kdy se Stranglers právě nadechli k velkému úspěchu. Sebevědomí jim dodala i smlouva s United Artists, která jim otevřela cestu na velká pódia.
Doslov a česká stopa
Z bonusového singlu k prvním deseti tisícům výlisků se zvlášť vyjímá skladba „Choosey Susie“. Je natolik silná, že by klidně obstála i přímo na albu – třeba místo „Princess of the Streets“. Naopak skladba „Peasant in the Big Shitty“ v koncertní verzi zůstává dodnes předmětem fanouškovských diskusí.
A pak je tu česká stopa. Pražský Extempore Band měl „Peaches“ ve svém repertoáru, což nezůstalo bez povšimnutí. Když se severočeská StB snažila vyrobit vlastní „případ“ po vzoru procesu s Plastic People, podsouvala Mikoláši Chadimovi, že v textu zpívá „píčy“. I tenhle absurdní detail ukazuje, jak hluboko se debut Stranglers dokázal zarýt – nejen do hudební historie, ale i do šedé reality normalizačního Československa.
The Stranglers: Stranglers IV (Rattus Norvegicus)
Label: United Artists Records – UAG 30045
Format: Vinyl, LP, Album Vinyl, 7″, 45 RPM, Single All Media, Limited Edition
Country: UK
Released: Apr 15, 1977
Genre: Rock
Style: Punk, New Wave
Tracklist
A1/ Sometimes (4:50)
A2/ Goodbye Toulouse (3:12)
A3/ London Lady (2:25)
A4/ Princess Of The Streets (4:34)
A5/ Hanging Around (4:25)
B1/ Peaches (4:03)
B2/ (Get A) Grip (On Yourself) (3:55)
(Tenor Saxophone – Eric Clark)
B3/ Ugly (4:03)
B4/ Down In The Sewer (7:30)
B4a Falling
B4b Down In The Sewer
B4c Trying To Get Out Again
B4d Rats Rally
Bonus Single
C/ Peasant In The Big Shitty – Live (3:35)
Recorded By, Engineer [Island Mobile] – Vic Maile
D/ Choosey Susie (3:12)
Credits
Composed By – The Stranglers
Bass, Vocals – Jean Jacques Burnel
Drums, Percussion – Jet Black
Guitar, Vocals – Hugh Cornwell
Keyboards – Dave Greenfield
Producer – Martin Rushent
Engineer – Alan Winstanley
Mix Assistant – Benny King
Mix – Doug Bennett
Mastered By – Jonz
Artwork [Sleeve Design & Art Direction] – Paul Henry
Photography By – Trevor Rogers
Notes
Originally with a triangular hype sticker on the sleeve shrink wrap (not always applied accurately to top left corner) indicating „Includes Free Single – Limited Edition“, this is one of the first 10,000 pressings with an additional 7″ housed in a plain dark-orange/red sleeve (the sleeve is unpunched, top-opening with thumb-cutout on top back edge, glue-tab side).
Track C recorded live, ‚The Nashville‘, 10 Dec 1976.
Produced at T.W. Studios, Fulham; Jan/Feb 1977.
