Naposledy aktualizováno: 11.3.2019
Americká zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka Paula Cole (5. 4. 1968) dala přednost roli matky před vlastní skvěle nastartovanou kariérou. Po návratu z osmileté dobrovolné odmlky si dokázala v průběhu následujících deseti let znovu vybudovat věrnou fanouškovskou základnu.
Náskok na startu sólové kariéry díky spolupráci s Peterem Gabrielem
Většina milovníků pop music poprvé zaznamenala talentovanou vokalistku již v letech 1993-94 coby zpěvačku a sboristku na celosvětovém turné Secret World Live britského zpěváka Petera Gabriela.
Spontánním pěveckým projevem, s typicky zaťatou pravičkou při sólových partech v Come Talk To Me, Blood Of Eden nebo Don’t Give Up, doprovázeným prostou živelností při pódiovém tanečním veselí v In Your Eyes, dala návštěvníkům gabrielovských show bez problémů zapomenout na studiové ženské party původních interpretek Sinead O’Connor a Kate Bush.
Osmnáctiletá jazzová náděj z vesnického prostředí
Hudebně se vzdělávala na prestížní bostonské Berklee College of Music. Pro tehdy osmnáctiletou začínající jazzovou zpěvačku, původem z několikatisícové vesničky Rockport v Nové Anglii, znamenal přechod do hlavního města unijního státu Massachusetts zásadní lidský a kariérní zlom, který zcela proměnil její životní názory a postoje.
„Po zapsání na Berklee jsem začala zpívat gospel v černošském církevním sboru… pro bělošku z vesnice to byl úplně nový, neznámý svět. Okusila jsem, jaké to je být z ničeho nic členem nějaké minority. Přála bych to každému bělochovi. Určitě by to mnoha lidem otevřelo oči.“
Říkat vlastní pravdy
Ačkoli již v průběhu studia dostávala první nabídky na vydání jazzového alba, všechny je odmítla. Necítila se dostatečně zralá, aby zvládla s citem a vnitřním přesvědčením zazpívat cizí jazzový repertoár.
„Plánovala jsem, že budu jazzovou zpěvačkou. Moje první koncertní vystoupení se odehrála v jazzových klubech,“ vysvětlovala. „Nakonec jsem se rozhodla plány změnit. Chtěla jsem si psát vlastní písničky a říkat v nich moje vlastní pravdy.“
Potvrdily to i Pauliny další kroky a životní rozhodnutí. Úspěšnou sólovou kariéru nastartovala po ukončení turné s Gabrielem.
Postupně vydala tři alba. Nejdříve připraví debut Harbinger (1994, Imago Records), jemuž se příliš nevedlo. Na něj naváže přelomové a dvojí platinou oceněné This Fire (1996, Imago Records), které si sama produkovala.
Vedle hitů Where Have All the Cowboys Gone?, Me nebo I Don’t Want to Wait na něj zařadí i společný duet s Gabrielem s názvem Hush, Hush, Hush. Ten napsala v těžkém období na začátku deváté dekády, kdy zemře její blízký přítel na onemocnění AIDS. Třetí v pořadí je CD disk Amen (1999, Imago Records), jež vychází pod hlavičkou Paula Cole Band.
Imago Records brzy na to zkrachují. Jejich katalog odkupují Warner Bros. V té době Paula přijala pozvání do kočovného festivalu Lilith Fair, jehož zakladatelka a producentka Sarah McLachlan si dala za cíl představit fanouškům novou generaci inspirativních amerických zpěvaček a autorek – např. Liz Phair, Missy Elliott či Natalie Merchant.
V roce 1998 se Paula dočkala několika individuálních nominací, které proměnila v ocenění Grammy pro Best New Artist a vítězství ve čtyřech kategoriích v rámci Boston Music Awards.
Přesto se rozhodla v roce 1999 na čas stáhnout z hudebního kolotoče. Chtěla se naplno věnovat péči o nemocnou dceru Sky, která se narodila s těžkým astmatem.
Návrat s odvážnými představami o nezávislé kariéře
K hudbě se vracela postupně. Nejdříve komorním vystoupením na své Alma Mater, na které od roku 2013 pracuje coby vyučující na oddělení zpěvu. V roce 2007 u Decca Records konečně vydala nové album – příznačně nazvané Courage.
Navázala na něj prozatím pěti dalšími tituly Ithaca (2010, Decca), Raven (2013, 675 Records), 7 (2015, 675 Records), koncertním This Bright Red Feeling (2016, 675 Records) a Ballads (2017, 675 Records).
Dvě z nich vznikly díky fanouškovské sbírce zorganizované prostřednictvím projektu Kickstarter, což Paulu utvrdilo v jejím odhodlání zůstat i nadále umělecky nezávislou mj. i díky vlastnímu hudebnímu labelu 675 Records.
Cole po svém návratu definitivně prokázala, že se nejlépe cítí být jakousi vokální žonglérkou a akrobatkou. Ve svých textech píše o vnitřním životě, o vykoupení, o pohledu žen na jejich úděl a sociální spravedlnost.
Na prahu padesátky pěvecky vyzrála. Dokáže stejně dobře přednést nejenom něžnou milostnou baladu, odvyprávět něčí životní příběh, ale vyzpívat se i z osobní nespokojenosti a zlosti z postavení druhotřídní zpěvačky. Byť si již dávno připustila myšlenku, že se již pravděpodobně nikdy nevrátí mezi interprety na pomezí TOP40 amerického hitparádového žebříčku.
Album Ballads, Vzpomínky na jazzové začátky a pocta rodičům
„Té noci, kdy jsem získala Grammy, byla sice budoucnost nejasná, zašmodrchaná, ale přitom se vše zdálo být ohromující,“ vyprávěla při uvedení jejího dlouhohrajícího titulu Ballads, na němž svým osobitým způsobem zpracovala dvacet jazzových a folkových standardů známých z podání Billie Holiday, Niny Simone, Nancy Wilson, Bobbie Gentry nebo Boba Dylana a Johna Coltranea. „Nakonec vše dopadlo úplně jinak. Prožívám sice méně úspěšnou, skromnou, ale rozhodně autentickou kariéru.“
Paula Cole je zbytečně skromná. Její skladby v minulosti hráli takoví rozdílní umělci, jako jsou anglická zpěvačka Annie Lennox, hip-hopové duo THEY, jazzová legenda Herbie Hancock nebo americká vokalistka Katherine McPhee.
Ke spolupráci si ji pozvali např. jazzová bubenice Terry Lyne Carrington, countryové zpěvačky Dolly Parton a Emmylou Harris, slavný skladatel Burt Bacharach, Amy Lee (šéfová Evanescence) nebo rockové kapely Counting Crows a Matchbox Twenty.
Ukázky:
Where Have All the Cowboys Gone? (Live 2010)
– https://youtu.be/k3zxS4SAUmM
I Don’t Want to Wait
– https://youtu.be/MqhFCcTyfv0
Me (Live)
– https://youtu.be/7fdLEZpy-MM
God Bless The Child (Live)
– https://youtu.be/Whbazt5RaRc
Peter Gabriel: In Your Eyes (Secret World Live)
– https://youtu.be/evN6DIGPIJM
