Naposledy aktualizováno: 18.2.2020
Klavírista a zpěvák Henry Gray (19. 1. 1925 – 17. 2. 2020) je jedním z neopracovaných drahokamů drsného neworleanského blues vytaženého z bažin Jižní Louisiany a okořeněného špetkou stylu zydeco.
RODINNý Zákaz hraní toho bezbožného a rouhačského, lidového blues
Henry Gray strávil dětství v provinčním Alsenu, severně od Baton Rouge. Na piano začal hrát v osmi letech pod dohledem paní ze sousedství jménem White.
Prvními písničkami, které dokázal zahrát, byly skladby objevující se ve vysílání tehdejších louisianských rozhlasových stanic. Díky trpělivé péči sousedky se rychle zlepšoval. Později si přidal na varhany a hraje na pravidelných církevních shromážděních.
Rodiče se rozhodnou Henryho podpořit a našetří dostatečný obnos na zakoupení postaršího klavíru. Stanoví si jedinou podmínku – v domě se nebude hrát ono „bezbožné a rouhačské, lidové blues.“ Zákaz naštěstí neplatil v domácnosti Whiteových, kde se Henry mohl nadšeně ponořit do tajů bluesové hry.
Z bojiště druhé světové války co nejrychleji do bluesové mekky Chicaga
Když Spojené státy vstoupí do druhého světového válečného konfliktu, Henry dostane povolávací rozkaz a slouží v Jižním Pacifiku.
Po propuštění z armády neváhá příliš dlouho a v roce 1946 je na cestě do Chicaga, kde se pokouší uchytit v některém tamním hudebním klubu.
Prosadit se coby pianista na chicagské poválečné bluesové scéně, v konkurenci řady skvělých muzikantů, jako byli Otis Spann, Little Johnnie Jones nebo Sunnyland Slim, nikdy nebylo snadné.
Záhy si Henryho Graye všimne velká hvězda, klavírista Big Maceo. Doporučí ho do prestižních zábavních podniků a seznámí s důležitými lidmi z branže. S takovým dobrozdáním se Henry rychle zařadí do okruhu oblíbených a vyhledávaných spoluhráčů.
Dvanáct let u Howlin‘ Wolfa a chess Records
Jeho reputace rychle roste. Nejdříve hraje s Little Hudsonem v triu Red Devil Trio a také doprovází kytaristu Morrise Pejoea. V roce 1956 se stává na dalších tucet let plnoprávným členem kapely Howlin‘ Wolfa.
Předtím i potom si přivydělává coby studiový pianista na nahrávacích frekvencích jiných akvizic z portfolia Chess Records. Účastní se studiových prací, na nichž vznikaly klasické nahrávky Jimmyho Reeda, Bo Diddleyho, Little Boy Arnolda, Jimmyho Rogerse nebo Little Waltera.
V padesátých letech natočil řadu vlastních snímků pro Chess Records, Parrot Records a Atomic-H Records. Většina z nich se stále nedočkala oficiálního vydání a zřejmě leží někde ve skladu nějakého zazobaného právníka, čekajícího, až na nich bude moci něco trhnout.
Náhlé přerušení úspěšné kariéry a poté sice pozvolný, ale již definitivní návrat
Hudební kariéru přeruší bezprostředně po úmrtí svého otce. V roce 1968 se vrací zpátky do Alsenu, aby mamince pomohl zajistit provoz rodinného obchodu s rybami. Přivydělává si také jako pokrývač a o svátcích a volných víkendech hraje na piano s místními hudebníky.
Na černých vinylových kotoučích se v sedmdesátých letech objevuje jen sporadicky. V USA vychází pár obskurních singlů a v Evropě LP deska They Call Me Little Henry pro německou značku Bluebeat Records s materiálem, natočeným 22. března 1977 v kolínském Rhenus Studio.
Ve druhé polovině osmdesátých letech minulého století párkrát úspěšně vystoupil v rámci hojně navštěvovaného louisianského hudebního festivalu New Orleans Jazz And Heritage Festival.
Na základě dobrých referencí přichází pozvání na další prestižní akce, jako jsou Chicago Blues Festival, Monterey Jazz Festival a arkansaský King Biscuit Blues Festival nebo memphiský W. C. Handy Blues Festival.
Současně připravil comebackové album Lucky Man (1988) pro agilní label Blind Pig Records. Bluesové fanoušky si získal klasickou, chicagskou klavírní hrou, již obzvláštnil závanem nefalšovaného swamp blues. Grayův osobitý, nesmírně vřelý a expresivní vokál působí pro neznalé jako zjevení.
Součást bluesové renesance devadesátých let a jedna z posledních živoucích legend klasického chicagského blues
V devadesátých letech dochází k celosvětové bluesové renesanci. Henry Gray je její součástí. Blues ožilo především na Starém kontinentě, kam vyráží spousta hvězd páté a šesté dekády.
V roce 1998 se objeví v Paříži na narozeninové party Micka Jaggera z Rolling Stones. Následující léto cestuje po Evropě s výbornou bluesovou zpěvačkou Marvou Wright.
Na přelomu století vychází na značce APO Records v limitované edici pětipísňový EP vinyl Henry Gray (2000). Producent Chad Kassem, a majitel labelu v jedné osobě, využívá při nahrávání technologii Direct To Disc. Jde o podobnou záznamovou techniku, jež byla používána v dobách počátků tradičního meziválečného blues při přípravě kovových masterů pro vylisování šelakových gramodesek.
Umělecky šťastné období spolupráce s Bobem Corrirorem
O rok později se objevuje v nabídce obchodů s hudebními nosiči CD disk Henry Gray Plays Chicago Blues (2001, Hightone Records), na němž je čtrnáct snímků pořízených v letech 1996 – 2000 v arizonském studiu Tempest Recordings. Nahrávání probíhalo pod producentským dohledem harmonikáře Boba Corritorea za účasti bluesových kytaristů Boba Margolina a Davida „Kid“ Ramose.
Spolupráce s Corritorem pokračovala i v dalších letech. Henry s Bobem společně odehráli řadu koncertních vystoupení, na kterých demonstrovali své zaujetí a nadšení pro blues, ať již v jeho tradiční, lidové formě nebo v komerčnějším, tanečním stylu blues jive.
Během let 1996 – 2015 se dostali celkem dvanáctkrát do nahrávacího studia, kam si zvali mnoho zajímavých hostí, jako byli kytaristé a zpěváci Robert Lockwood Jr., John Brim, Willie „Big Eyes“ Smith, Nappy Brown, Tail Dragger nebo Chris James a mnoho dalších. Výsledek je dostupný na kompilaci Henry Gray / Bob Corritore Sessions Vol. 1: Blues Won’t Let Me Take My Rest (2015, Delta Groove Music).
Přestože Henry dosáhl požehnaného věku, stále veřejně koncertoval. Pravidelně se účastnil mnoha vlastních, ale i společných charitativních projektů, jako byly akce na podporu hudebníků s Alzheimerovou chorobou nebo dokumentární televizní série o historii Blues.
Ukázky:
That Ain’t Right
– https://youtu.be/3E7wE-kY23E
You Messed Up
– https://youtu.be/wY26R9C2rnU
It Ain’t No Use (1988)
– https://youtu.be/xUBlOlx-7IA
How Could You Do It
– https://youtu.be/Y5DDNI1FWnQ
Henry Gray & The Cats:
Sweet Home Chicago (Live 2003)
– https://youtu.be/k3vjB5x4fmo
Piano Solo (2013)
– https://youtu.be/HUQUPhMU5dY
San Diego Blues Festival (2012)
– https://youtu.be/BwE0beJgB3s
Henry Gray & Bob Corritore:
Blues Won’t Let Me Take My Rest (2015)
– https://youtu.be/lwQNiC0YEKk
