Naposledy aktualizováno: 14.2.2019
Americký kytarista, zpěvák, skladatel a hráč na foukací harmoniku Albert Collins (1. 10. 1932 – 24. 11. 1993, narozen jako Albert Gene Drewery) je známý mimo jiné pod přezdívkami Houstonské tornádo nebo Sekáček na led. Je nositelem celkem devatenácti různých bluesových ocenění.
další přezdívka master of the telecaster
Albert Collins patřil již v šedesátých letech ke klíčovým osobnostem elektrifikovaného blues na jihozápadě USA. Stál v jeho čele i při bluesovém obrození ve druhé polovině osmdesátých let 20. století. Většinu kariéry hrával na kytaru Fender Telecaster, odtud jedna z jeho dalších přezdívek The Master of The Telecaster.
Když se v polovině šesté dekády dvacátého století vynořil z podhoubí houstonské klubové scény, měl již pověst invenčního bluesového hráče, s vlastním nezaměnitelným zvukem a a stylem.
Při hře míval na hmatníku nasazený kapodastr a nepoužíval trsátko. Nástroj byl navíc netypicky naladěn v tzv. otevřeném Betonia d/e moll ladění. Na struny hrál perkusivními údery pravé ruky. V kombinaci s echem a vysokými zvonivými tóny dosáhl jedinečného, těžko napodobitelného, kytarového zvuku.
„Albertova sóla jsou košatá a vybroušená – rychlé, trhané fráze, jednotlivé tóny, které se kroutí a skřípou,“ napsal o něm americký novinář Jon Pareles, který zastává funkci šéfa kritiků populární hudby v umělecké rubrice deníku New York Times.
ovládání volume nastavené zásadně doprava
V rozhovorech se s úsměvem přiznal ještě k jednomu muzikantskému fíglu „Na zesilovači mám všechny ovládací knoflíky zásadně přetočené na maximální hodnotu deset, Kdyby to šlo, tak si je klidně nastavím na dvanáctku…, pokud bych ji na zesilovači našel.“
Vyrůstal v houstonské čtvrti Third Ward, společně s pozdějšími výbornými kytaristy Johnnym „Guitar“ Watsonem a budoucím spoluhráčem Johnnym Copelandem. Nejdříve zkoušel hrát na varhany, ale poměrně záhy přešel ke kytaře.
Albertovými prvními kytarovými vzory byly jeho bratranec Lightnin‘ Hopkins a John Lee Hooker. Jak sám vzpomíná „Lákala mě kariéra jazzmana. Nakonec jsem se vrátil k blues. Na kytaru tak hrál můj táta a bráchanec Lightnin‘ Hopkins.“ O dalších oblíbencích řekl, „Patřili mezi ně B.B. King, Guitar Slim (Eddie Jones) a T-Bone Walker. Často jsem si pouštěl jejich nahrávky, ale nikdy jsem je nechtěl kopírovat. Vždy jsem chtěl mít svůj vlastní styl.“
kamioňák a stavební dělník
V osmnácti letech stále pracuje na zemědělské farmě a zakládá si vlastní desetičlennou kapelu The Rhythm Rockers. Až do roku 1962 se hudbou živí poloprofesionálně.
Vydělává si jako kamioňák a rozváží zboží po celém Texasu. O devět let později se znovu stáhne z hudební branže a pracuje na stavbách – přestaví mj. dům Neila Diamonda. K profesionálnímu hraní se vrací až na konci sedmé dekády.
Mezitím již v roce 1958 nahraje první singl The Freeze pro Kangaroo Records. V letech 1962 – 1963 vzniká série několika instrumentálních nahrávek pro Hall Records, mezi nimiž je i Collinsův druhý singl Frosty.
Nahrávky z raného období shrnuje albový debut The Cool Sound Of Albert Collins (1965, TCF Hall). Komplet je dnes na trhu v dalších dvou verzích. Reedice vyšly pod názvy Truckin‘ With Albert Collins (1969, Blue Thumb Records) a Frosty (1982, Brylen Records).
jako zpěvák si absolutně nevěřil
Zpočátku hraje výhradně instrumentálky, „… jako zpěvák jsem si absolutně nevěřil„. Skladba Frosty se přesto stává velkým hitem. Po letech si vzpomíná, že při natáčení byli ve studiu jako diváci začínající Johnny Winter a tehdy zcela neznámá Janis Joplin.
Z Texasu se odstěhuje nejdříve do Kalifornie. Strávil zde s přestávkami sedmnáct let. Uprostřed léta 1968 ale odjede do Kansas City, aby spolupracoval s triem klávesisty Lawrence Wrighta. Závěr života prožije v Las Vegas.
Po příjezdu do Los Angeles získá smlouvu na tři dlouhohrající desky u Imperial Records . Za producentského dohledu členů Canned Heat mu během let 1968 – 1970 vychází tituly – Love Can Be Found Anywhere (Even In A Guitar), Trash Talkin‘ a The Compleat Albert Collins. Období v Imperial rekapituluje 2CD kompilace The Complete Imperial Recordings (1991, EMI).
úspěšná spolupráce s mladými hudebníky
Od poloviny sedmdesátých let spolupracuje s mladými talentovanými muzikanty, mezi něž patří harmonikář Juke Logan a jeho kapela. Albert si také pochvaloval hraní s bluesmanem Coco Montoyou a letitou spoluhráčkou, kytaristkou Debbie Davies.
Coco hrál v Collinsově kapele na bicí, byť je to velice schopný kytarista. Collins se s Debbie a Montoyou seznámil v malém klubu, kde hráli se skupinou Maggie Mayall and The Cadillacs.
Slova uznání si od Alberta Collinse sklidila i bluesmanka Joanna Connor, se kterou se setkal v Chicagu při společném koncertu s bluesovým saxofonistou A. C. Reedem. Joanna vydala CD Believe It! (1994) u významného hudebního labelu Blind Pig Records.
turné po boku hvězd bílého blues a dohoda s alligator records
O několik let později Albert odjede společné turné s nastupující kytarovou hvězdou Stevie Ray Vaughanem a přijímá pozvání na koncertní šňůru se severoirským bluesrockovým kytaristou Gary Moorem. Účastní se nahrávání soundtracku k filmu Labyrinth, jenž napsal David Bowie.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se vydávání Collinsových nahrávek na dlouhohrajících deskách ujímá další zajímavý bluesový label Alligator Records.
Manager Bruce Iglauer uzavře s Albertem Collinsem gentlemanskou dohodu, která spočívá v tom, že se Albert nebude zavazovat k dlouhodobému kontraktu a dodání domluveného počtu studiových alb. Ústní ujednání platilo vždy jen na jedno LP a automaticky se obnovovalo s každým dalším vydaným titulem.
Vše fungovalo zcela bez problémů. Obě strany z ní vytěžily několik výborných alb. Od prvního Ice Pickin‘ (1978), přes cenou W. C. Handy Award pro nejlepší bluesové album oceněného Don’t Lose Your Cool (1983) a završilo je udělením Grammy za společnou nahrávku Showdown! (1985) s kytaristy Robertem Crayem a Johnny Copelandem.
O rok později přichází s Cold Snap (1986), na němž spolupracuje zajímavý hráč na hammondky Jimmy McGriff, s nímž Collins hrával o dvacet let dříve v Kansas City.
Navzdory bezproblémové dohodě s vedením Alligator Records, vychází poslední Albertovo řadové album Iceman (1991) u labelu Pointblank Records. Bruce Iglauer byl Collinsovým krokem evidentně zaskočen, ale nakonec jej respektoval.
Albert Collins umírá po marném několikaměsíčním boji s rakovinou. Jmenovec a slavný kytarista Albert King se o něm v nekrologu zmínil, jako o svém velkém vzoru. John Lee Hooker, jenž byl Collinsovou můzou na začátku umělecké dráhy, mu vyšvihl poklonu slovy „Z Albertovy hry jsem byl vždy paf!“
Ukázky:
Frosty – https://youtu.be/wrfOpXApxYQ
Trash Talkin‘ – https://youtu.be/wFQZV4NQam4
Ice Pick – https://youtu.be/AJPHDxR4snE
Don’t Lose Your Cool – https://youtu.be/NMH8RplEQd8
Black Jack – https://youtu.be/7Y5EB6xAPxA