Naposledy aktualizováno: 9.4.2019
Rob Gretton (15. 1. 1953 – 15. 5. 1999, narozen jako Robert Leo Gretton) patřil mezi stejný typ hudebních manažerů, jakými byli pro The Beatles Brian Epstein nebo Steve O’Rourke pro Pink Floyd. I v jeho případě byl obchodní zájem podpořen hudebním fandovstvím a kamarádstvím.
Nadšení a přátelství okolo počátků Factory Records
Hudební manažeři jsou často lidé zvláštního ražení. Někteří z nich, jako Malcolm McLaren, na svých klientech nekompromisně cizopasí. Pokud jimi zastupovaný kůň klopýtne, často ho ještě sami dorazí a zbaví se ho. Takové lidské a muzikantské tragédie jsou doprovázeny i finančními nesrovnalostmi, které se musí vyřešit dlouhými soudními spory.
Rob Gretton byl ale zcela jiný případ. Díky jeho dvěma stům liber vyšel debutový singl Crancked Up Really High kapely Slaughter and The Dogs. Bez něj, jeho nadšení a přátelství, by nikdy nevznikl manchesterský hudební a taneční klub The Hacienda a nesmírně vlivný, nezávislý hudební label Factory Records, na němž vyšla jedinečná alba Joy Division, New Order, Orchestral Manoeuvres In The Dark, A Certain Ratio a Happy Mondays.
Začínal jako disc-jockey v klubu Rafters
Rob patřil ke generaci silných poválečných ročníků. Narodil se v satelitním městečku Wythenshawe ležícím na jih od Manchesteru. Byl náruživým fanouškem místního fotbalového klubu Manchester City.
Vedle kopané ho zajímala jen hudba. Po škole dlouho nemohl zavadit o práci. Nakonec nastoupil na manchesterské letiště. Dostal se k partě, která z letadel vykládala zavazadla na přepravní pás.
V hudební branži začínal v roce 1977 coby manažer skupiny The Panik a disc-jockey v klubu Rafters na manchesterské Oxford Street. Tancechtivým návštěvníkům nejčastěji pouštěl singly s reggae a northern soulem.
V Rafters poprvé viděl koncertovat skupinu Warsaw. Bylo to 14. dubna 1978. Zúčastnili se, společně s dalšími místními partičkami, předváděcí akce pro amatérské kapely, kterou společně zorganizovaly indie labely Stiff Records a Chiswick Records. Kapela se ještě před začátkem jejich dvacetiminutového bloku rozhodla narychlo změnit název na Joy Division.
Zkusil hodit „muzikantské lano“
Na mladíčky z Warsaw si Gretton vzpomněl, když jím zastupovaní The Panik potřebovali nového bubeníka. Neváhal a přemluvil tehdejšího člena Warsaw Stevea Brotherdalea, aby šel hrát do jeho kapely.
Pokus o „zlanaření“ Iana Curtise mu naštěstí nevyšel. Ian jeho nabídku odmítl. Příčilo se mu nechat na holičkách basáka Petera Hooka a kytaristu Bernarda Sumnera.
Warsaw si sehnali nového bubeníka – Stephena Morrise. A když po pár týdnech vystoupili v Rafters znovu – Rob byl jejich temným, depresivně laděným pojetím nadšen. Domluvil se s nimi, že je bude obchodně zastupovat. Ve funkci nahradil Terryho Masona, který u kapely začínal jako technik a svoji stařičkou dodávkou převážel aparaturu.
A Factory Sample
Rob Gretton musel jako úplně první věc vyřešit nevýhodnou nahrávací smlouvu s RCA Victor. Což se mu podařilo a zároveň jej utvrdilo v tom, že příští kontrakt pro Joy Division, jak se mezitím Warsaw definitivně přejmenovali, nebude uzavírat s velkým londýnským vydavatelstvím.
Náhoda ho svedla dohromady s Tonym Wilsonem – manažerem kapely Durutti Column a moderátorem televizní stanice Granada TV. Její signál bylo možné naladit na severozápadě Anglie. Tony pro ní připravoval relaci So It Goes, v níž dával příležitost především punkovým kapelám.
Výsledkem jejich obchodní dohody bylo založení Factory Records a vydání dvojEP alba A Factory Sample s nahrávkami Johna Dowieho, Cabaret Voltaire, The Durutti Column a Joy Division.
Komplet vyšel v lednu 1979 zprvu v nákladu tisíc kusů. O dva měsíce později bylo dolisováno dalších čtyři tisíce výlisků. Za čtyři měsíce se jich prodalo celkem čtyři tisíce sedm set a dnes jde sběratelský unikát.
Neznámá potěšení
Po krátkém koketování se značkou Radar Records, patřící pod Warner Brothers, se Gretton s Wilsonem domluvili na vydání debutového alba Joy Division Unknown Pleasures u jejich Factory Records. Produkci svěřili Martinu Hannettovi.
Rob s hudebníky Joy Division prožíval úspěchy, ale i těžké chvíle po dobrovolném odchodu Iana Curtise z tohoto světa.
Byl to on, kdo přišel s návrhem změnu názvu na New Order. Kapele také navrhl, aby přijali coby čtvrtého člena klávesistku a kytaristku Gillian Gilbert.
Díky jeho zaujetí pro novou, černošskou taneční hudbu, jež zněla na začátku osmé dekády 20. století na druhé straně Atlantiku, se New Order rozhodli vydat se cestou k rave music.
Po vydání debutu New Order Movement (1981) prodal producent Martin Hannett svůj podíl ve Factory Records ostatním podílníkům. Vlastnictví se nově přerozdělilo mezi výtvarníka Petera Savillea (6%), Roba Grettona (31%), fotografa Alana Erasma (31%) a Tonyho Wilsona (32%).
Konec snů o indies
New Order se díky úspěchům svých nahrávek stali tahounem značky a také nově otevřené Haciendy. Jejich manažer se stal duší klubu. Jeho zásluhou se na program dostávaly stále častěji hip hopové a housové večery. Zprvu úspěšný finanční model se zadrhl na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Situace, kdy bylo ostatním kapelám vypláceno padesát procent z ceny prodaných výlisků, byla neúnosná. Jednotliví členové New Order si začali vybírat uměleckou pauzu, pracovali na svých vlastních projektech a odmítli financovat obě instituce navázané na jejich kapelu.
Tonyho a Robova idea indie labelu, s rozsáhlými vedlejšími uměleckými a obchodními aktivitami, pomaličku spěla ke krachu. Vše vyvrcholilo prodejem hudebního katalogu Factory Records do rukou London Records.
Nečekaný odchod
Gretton založil v roce 1993 vlastní značku Rob’s Records. Projevil svůj pověstný odhad na talenty. Jím vydaný singl Ain’t No Love (Ain’t No Use) kapely Sub Sub se vyšplhal až na třetí místo hitparády. Ti se později přetransformovali v indie rockovou úderku Doves, která měla základnu, stejně jako její předchůdkyně, v Haciendě.
New Order se pod Robieho managementem dali po čtyřleté přestávce opět dohromady. V roce 1995 byli hlavním tahákem na festivalu v Readingu.
Rob Gretton umírá v roce 1999 ve čtyřiceti šesti letech na zástavu srdce.
Ukázky:
Slaughter and The Dogs – Crancked Up Really High – https://youtu.be/MbewQpoo1XI
The Durutti Colums – No Communication – https://youtu.be/WFPni1lVC9k
Joy Division – Digital – https://youtu.be/CDP5_LMlkv0
John Dowie – Hitler’s Liver – https://youtu.be/9UVqiKD_DIY
Cabaret Voltaire – Baader Meinhof – https://youtu.be/8ty1kAz7gR0
Sub Sub – Ain’t No Love (Ain’t No Use) – https://youtu.be/pRguEi3wufQ
