Naposledy aktualizováno: 5.4.2019
Britskou kapelu Joe Strummer & The Mescaleros založila parta nesmírně zdatných a zkušených multiinstrumentalistů soustředěných okolo Joe Strummera – jednoho z nejlepších britských rockových autorů a současně nesmlouvavého kritika polovičatých kroků tamního establishmentu v oblasti sociální politiky.
Strummer: „Hrát s nimi bylo moje ideální Indiánské léto“
Joe Strummer & The Mescaleros. Vzpomínky na pionýrské doby počátků britského rock’n’rollu na přelomu padesátých a šedesátých let evokuje samotný název skupiny. Tehdy se prakticky každá druhá kapela jmenovala podobně, jako King-Size Taylor And The Dominoes, Gerry And The Pacemakers, Freddie And The Dreamers nebo Rory Storm And The Hurricanes.
Mescaleři společně vydali tři zdařilá studiová alba naplněná až po okraj pestrým hudebním mixem, jemuž vévodila štedrá porce rockabilly a rhythm’n’blues. Zároveň výrazně pomohli svému frontmanovi k úspěšnému hudebnímu návratu, v duchu jeho umělecky nejlepších dnů, které prožíval na konci sedmdesátých let dvacátého století. Joe v rozhovorech přirovnával spolupráci ke svému ideálnímu Indiánskému létu.
Klávesista Martin Slattery na léta strávená na koncertech a v nahrávacích studiích po Strummerově boku rád vzpomínal: „Joe vyžadoval, abychom hráli muziku, kterou sami cítíme… spolupracovali jsme s chlápkem, který nebyl jen legendou, ale nabídl nám příležitost dělat hudbu tak, jak jsme my chtěli.“
John Mellor a.k.a. Joe Strummer, leader Mescaleros
Ústřední postavou a duší Mescaleros byl skladatel, textař, zpěvák a kytarista Joe Strummer (21. 2. 1952 – 22. 12. 2002, narozen jako John Graham Mellor). Veterán londýnské pubrockové scény, na níž se v první polovině sedmdesátých let dvacátého století pohyboval s partičkami El Huaso & The 101 All Stars a později se známějšími The 101’ers.
Joe bude navždy zapsán v paměti jako jeden z vůdčích hlasů hořícího punkového hnutí, protože stál v čele jediné kapely, na které záleželo, The Clash, se kterými se prosadil v anglickém punkovém létě ’76. Přesto jeho hudební vliv sahá mnohem dál než za hranice jednoho žánru, kapely nebo hnutí.
Jejich kárku odmítl dál táhnout až v roce 1986. Tehdy měli na kontě šest alb, z nichž minimálně žánrově nejpestřejší London Calling (1979, CBS), a následující trojalbum Sandinista! (1980, CBS), dodnes patří do zlatého fondu rockové hudby.
Deset let uměleckého hledání
Po rozpuštění The Clash se Strummer více jak deset let umělecky hledal. Věnoval se především filmové hudbě. Přispěl mj. titulní písní Love Kills do hollywoodsky notně přislazené verze tragického příběhu dvou feťáků Sid And Nancy (1986, režie Alex Cox).
V dalších Coxových filmech dostal několik menších rolí např. Simmse v Straight To Hell (1986) a Fauceta ve Walkerovi (1989). Americký nezávislý tvůrce, a Joeova spřízněná duše, Jim Jarmush ho obsadil jako Johnnyho ve snímku Mystery Train (1989).
Joe významně vypomohl irským punkfolkovým The Pogues. Odehrál s nimi zbytek turné 1987 a v roce 1991 zastoupil na místě zpěváka nespolehlivého násosku Shanea MacGowana. Zároveň jim vyprodukoval album Hell’s Ditch (1990, Pogue Mahone Records).
Na produkční sesli seděl při práci pro méně známou rockabilly skupinu The Red Roosters a později i pro španělské rockery 091. Vypomáhal Micku Jonesovi s druhým albem kapely Big Audio Dynamite, kterou Jones sestavil po odchodu z The Clash.
Dva neúspěšné pokusy dát dohromady novou kapelu
Vzniku Joe Strummer & The Mescaleros předcházely Joeovy neúspěšné pokusy s rozjezdem dvou hudebních part.
Nejdříve to byli The Latino Rockabilly War. Kapela nahrála jediné studiové album – Earthquake Weather (1989, Epic). To ale nakonec vyšlo pod Strummerovým jménem.
Následoval společný projekt Electric Dog House s baskytaristou Segsem (The Ruts) a bubeníkem Ratem Scabiesem z The Damned, již od počátku odsouzený k zániku. Drobty v podobě několika snímků, které po nich zbyly, se občas objeví na různých obskurních kompilacích.
Budování (státu) kapely
Události nabraly spád v době, kdy se Joe pohyboval v blízkosti uměleckého sdružení Fat Les satirického komika Keithe Allena. Tehdy se seznámil se šikovným kytaristou, programátorem a baskytaristou Antonym Gennem, jenž se mihnul v jedné z prvních sestav brit-popových The Pulp a jezdil jako koncertní klávesista se žánrově příbuznými Elastica.
K zakládající dvojici se na jaře 1999 přidali Martin Slattery (klávesy, kytara, flétna, saxofon) a jeho známý Scott Shields (baskytara, kytara). Sestavu doplnili Joeův kamarád Pablo Cook (percussions, bicí) a druhý bubeník Steve ‚Smiley‘ Barnard.
Výsledkem muzikantského setkání byla vyvážená stylová směs. Silná, delikátní, plně uspokojivá, s nezaměnitelným, charakteristickým pubrockovým soundem rozšířeným o názvuky keltské muziky, folku, reggae, Afrobeatu a okořeněná Latinos, technem a balkánským folklórem.
Joe Strummer si psal písňové texty sám. Ve skladbách přetrvávaly jeho oblíbené náměty. Probíral v nich a hodnotil důležitá politická a společenská témata. Autor byl tradičně výrazově a názorově nekompromisní.
Rock Art & The X Ray Style
Kapela se pustila do intenzivního zkoušení. Již 10. června 1999 byla připravena vyrazit na první koncertní štace. Repertoár tvořily nové skladby, doplněné o dávné perly z dob punkové rebelie.
S nahrávací smlouvou přispěchali Hellcat Records, dceřinka kalifornského nezávislého labelu Epitaph Records. Společnost patří kytaristům Timovi Armstrongovi (Rancid) a Brettovi Gurewitzovi (Bad Religion). Mescaleři se jistě cítili mezi převážně hard core, ska a punkovými kapelami jako doma.
V říjnu 1999 vychází příznivě přijaté debutové album Rock Art & The X Ray Style (1999, Hellcat, spotify link). Produkčně jej zaštítili Antony Genn a na dvou snímcích Richard Norris, člen partiček Psychic TV a The Grid.
Nahrávání nedokončí bubeník Ged Lynch, jenž přišel společně s Martinem Slatterym z Black Grape. Později se objevil např. u Petera Gabriela a mnoha dalších hvězd. Zastoupí ho ‚Smiley‘ Barnard. Jako host si v Sandpaper Blues přišel zahrát na akustickou kytaru Dave Stewart z někdejších Eurythmics.
Strummer na prvotině zúročil zkušenosti z předchozích let a napěchoval je do drážek jednoho alba. Evidentně byl v pěvecké pohodě. Upřímně a nevtíravě znějící zpěv vévodí deseti pečlivě nahraným a zaranžovaným skladbám, stylově obohaceným o prvky dubu, hip-hopu a salsy.
Vedle typických Strummerových vypalovaček Techno D-Day a Tony Adams zaujmou závěrečná Yalla Yalla a především Willesden To Cricklewood. Naznačují, jakým směrem se „Meskys“ vydají příště.
Global A Go-Go
Antony Genn nezvládá divoký, kočovný rock’n’rollový život. V srpnu 2000 odchází. Nahradí ho multiinstrumentalista Tymon Dogg, Joeův starý známý z dob The Clash. Na post sólového kytaristy se přesune Scott Shields.
Ke konci roku oznámí odchod ‚Smiley‘ Barnard. Na bubenické stoličce ho vystřídá Luke Bullen. Současně nastoupí nový baskytarista Simon Stafford.
V květnu 2001 jde nová sestava do londýnského Battery Studio, aby natočila nový materiál. Album Global A Go-Go (2001, Hellcat Records, spotify link) vychází v srpnu 2001. Posluchači i odborná kritika byli nahrávkami oprávněně nadšeni. V hodnoceních se píše o smělé, okružní hudební tůře po všech světadílech.
Reformovaná sestava potvrdila větší sehranost a soudržnost. Bezezbytku využívá bohatou nástrojovou paletu. Vedle sady etnických perkusí do ní zapadly Doggovy strunné nástroje – banjo, mandolína a housle.
Obal Global A Go-Go nese poznámku: ovlivněno anglickým básníkem Michaelem Horovitzem, soulovou zpěvačkou Ninou Simone a LP deska je věnována zpěváku Joey Ramoneovi. (pozn. autora článku: Joey Ramone zemřel v dubnu 2001 na prahu padesáti let. Společně s dalšími členy amerických Ramones nasměrovali první britské punkové skupiny, včetně The Clash)
K vrcholům příjemné a zdařilé kolekce patří další strummerovsky svižná otevírací skladba Johnny Appleseed. Od jednoduchoučkého motivu se během chvilky rozeběhne do širokého barevného spektra rytmů a sborů.
Dalšími tipy jsou energicky vydatná, etnická Bhindi Bhagee, smuténka v podobě Shaktar Donetsk a závěrečná, osmnáctiminutová folková nádhera v podobě úpravy tradicionálu Minstrel Boy. V titulní skladbě si s Meskys zazpíval Roger Daltrey z rockových legend The Who. Cajdáček Mongo Bongo zazní ve žhavé taneční scéně s Angelinou Jolie a Bradem Pittem ve filmu Mr. & Mrs. Smith (2005, režie Doug Liman).
Zbytek roku Mescaleros koncertují. Turné je zavede do Japonska, Severní Ameriky a nezapomenou ani na fanoušky v Evropě. Pablo Cook již s kapelou neodcestuje. Rozhodl se skončit těsně po dokončení studiových prací na Global A Go-Go. Později si vybuduje vlastní nahrávací studio na severu Londýna a spolupracuje s Finley Quaye, Elastica nebo Lilly Allen.
Live at Acton Town Hall a Streetcore
V roce 2002 se Joe Strummer chystal oslavit Abrahámoviny. Přípravy pojal ve velkém stylu. V první polovině roku 2002 kapela vyráží na sérii kratších turné po Americe, Spojeném království a Japonsku. Od léta Mescaleros jezdili především po Velké Británii v rámci koncertní šňůry Bringing It All Back Home Tour.
V půlce listopadu „Meskys“ odehrají benefiční vystoupení na podporu stávkujících hasičů sdružených ve Fire Brigade Union. Zahraje si s nimi i Mick Jones. Poprvé si s Joem po dvaceti letech společně zazpívají pár písní z období The Clash.
Koncertní záznam vychází o deset let později 23. listopadu 2012 jako vinylové dvojalbum Friday 15th November 2002 Acton Town Hall, London (2012, Hellcat Records, spotify link), v ručně očíslovaném nákladu tisíc kusů, v rámci Black Friday Record Store Day Release 2012.
Get down moses
V posledním roce svého života Joe složil pár nových skladeb, které průběžně testoval před diváky. Z novinek mělo největší ohlas starozákonní reggae Get Down Moses, později rozšířené o mohutný rykot dechových nástrojů a nasamplovaných zvuků, při němž by se zaručeně zřítily hradby Jericha. Zaujala i rockově svižná Coma Girl.
Obě se dostaly na třetí studiové album Streetcore (2003, Hellcat Records, spotify link). Kolekce tvořená deseti nahrávkami vychází necelý rok po neočekávaném odchodu punkového pouličního básníka Joe Strummera z našeho světa na srdeční zástavu.
Náhle osiřelým členům Mescaleros připadl nelehký úkol důstojně dokončit poslední společnou studiovou práci. Budiž řečeno, že se úkolu zhostili dokonale.
Pracovali s dochovanými studiovými zkušebními záznamy Joeova hlasu a kytary. Nahrávkám syrovost zpěvu rozhodně prospěla. Zachovala se tak bezprostřednost, opravdovost a upřímnost zpěvákova projevu, ať již v písni Boba Marleyho Redemption Song nebo v Long Shadow, skladbě původně zamýšlené pro Johnnyho Cashe. Kytarové dotáčky zkušeného studiového harcovníka Smokey Hormela jen umocnily úchvatný dojem z obou snímků.
Na konci Strummerovy bohaté muzikantské kariéry symbolicky stojí závěrečná píseň Silver And Gold. Cover balady Before I Grow Too Old, jejímž autorem je hvězda cajunské muziky Bobby Charles, má v sobě ukryto důležité poselství, jež se naplnilo i náhlým Joeovým úmrtím: „Snaž se v životě udělat maximum ještě předtím, než zestárneš…“
Ukázky:
Johnny Appleseed – https://youtu.be/9pYwPc6UNmo
Bhindi Bhagee (Live) – https://youtu.be/SZiPCJrd0_4
Cool ‚N‘ Out (Live) – https://youtu.be/dM3t7Kahh9w
Coma Girl – https://youtu.be/x7YHHK9WReY
Get Down Moses (Live) – https://youtu.be/weH4H85MQpE
Redemption Song – https://youtu.be/F10tP5HIpaA
Silver And Gold – https://youtu.be/Jf8w0773x2U
Mr. & Mrs. Smith (2005): Mondo Bongo & Dance Scene
– https://youtu.be/qaB1zWyijso
