Naposledy aktualizováno: 3.7.2025
Debbie Harry letos slaví životní jubileum. Sexsymbol i punková múza. Ikona popu i newyorského undergroundu. Zpěvačka, herečka, přeživší. Nestárne – jen mění tváře. Žena, která se nebála být plakátem i hlasem generace. V jejích osmdesáti letech ji pořád patří pódium. A můj dík.
Nejen tvář, ale i mozek kapely
Debbie Harry přepsala představu o tom, jak může vypadat ženská síla v rock’n’rollu. V době, kdy scéna patřila chlapům, byla nejen slyšet, ale i vidět. Ale pod povrchem najdete víc: ženu, která si šla tvrdohlavě svou cestou. Od hitu Heart Of Glass přes sólové experimenty až po comeback s mladými producenty.
Narodila se jako Angela Trimble 1. července 1945, adoptovaná pár dní po narození. Vyrůstala v rodině v New Jersey, od mala trochu bokem. Už tehdy věděla, že nezapadne – a že to je vlastně v pořádku. Hledala místo, kde by mohla být sama sebou: střídala práce, hrála, zpívala. Našla se až s mikrofonem v ruce. A když pak v polovině sedmdesátek stála na pódiu v CBGB nebo Max’s Kansas City, bylo jasné, že není jen další tvář v davu. Byla zjevení.
Debbie? Udávala tón.
Platinové vlasy, chladná krása a charisma, které se nedá naučit. Debbie Harry byla – a je – síla, která se nikomu neomlouvá. Spolu s kytaristou Chrisem Steinem založila Blondie. Kapelu, která se zrodila z punku, ale nikdy u něj nezůstala. Blondie byli zvídaví a stylově neklidní – míchali, co jim přišlo pod ruku: disco, rap, reggae, elektroniku, surf rock i romantický pop. A Debbie? Udávala tón.
„Byli jsme chudí, ale svobodní. Nikdo z nás to nedělal kvůli slávě. Šlo o jinakost,“ vzpomíná Debbie v autobiografii Face It. Ta kniha není klasickým životopisem. Je to spíš koláž vzpomínek, výjevů, fanouškovských kreseb a deníkových útržků – obraz ženy, která dokázala přežít vlastní legendu. A přitom neztratila sebe.
Blondie = Debbie. A Debbie = Blondie?
Většina lidí si myslela, že se jmenuje Blondie. Proč ne – vypadala jako značka. Jenže tahle značka měla duši. „Lidi si to spojili s Debbie – a fungovalo to,“ říkal Chris Stein. A Debbie to nevadilo. Postava Blondie byla vědomě přehnaná a stylizovaná sexbomba podle Marilyn Monroe, kterou si Harry oblékala jako brnění.
Ale za ní byla inteligentní, zranitelná a tvrdohlavá bytost, která si svou pozici v mužském světě popkultury musela tvrdě vybojovat. Mohla se za to schovat, nebo naopak vystoupit ještě víc do popředí. Pohrát si s tím. „Cítila jsem, jak ze mě vyzařuje silná sexualita. Vnímala jsem to a snažila se je ještě víc vzrušit.“ V tom byla celá ona – svoboda jako východisko.
Byly to časy, kdy se život na Lower East Side mohl během minuty změnit z divoké jízdy v klubovém dýmu na holý boj o přežití. Její vzhled byl mix glamouru a punkové drsnosti. Vyrůstala na ulici. Byla krásná, ale nikdy ne odevzdaně pasivní. Nečekala, že jí někdo pomůže – pomohla si sama. Když zpívala, věděli jste, že to není jen stylizace. Byla to ženskost na hraně zranitelnosti i vzdoru.
Heart Of Glass, rap a třpitivý zvuk
Blondie nikdy nebyli jen punk. Byli zvukoví tuláci, kteří brali inspiraci kde se dalo. Nehráli podle pravidel žánrů, ale podle vlastní intuice. V polovině sedmé dekády vydali hrst singlů a dvě alba s prvními úspěšnými písněmi jako X Offender, In The Flesh nebo Denis.
V roce 1978 jim vychází dlouhohrající titul Parallel Lines (Chrysalis Records, spotify link). Jeden z těch albových zázraků, kdy všechno zapadne na své místo. Hanging On The Telephone, Picture This – pop, punk i disco v nejčistší formě. Deska pomohla definovat zvuk new wave konce 70. let. Debbie zpívá s ledovým klidem o zklamání, a zároveň vypadá, jako by řídila celý večírek.
Na první pohled hitové album, ale pod povrchem je to manifest o svobodě dělat si věci po svém. Punková scéna jim ale úspěch singlu Heart Of Glass málem spočítala. Disco beat a třpytivý zvuk byly jako z jiné planety. Jenže Debbie to odzpívala tak, že jí to člověk sežral i s blyštivě rudou rtěnkou. Hit jak blázen.
Energie, ale i melancholie. Cit i nadhled
O rok později nabídli Eat To The Beat (1979, Chrysalis Records, spotify link). Stylově rozmanitější pokračování s větší emocionální i aranžérskou hloubkou. Deska méně okázalá, ale možná o to působivější.
Písně Dreaming, Union City Blue, Atomic nebo baladická Shayla ukazují, že Blondie nejsou jen kapela z tanečního parketu. Je tu energie, ale i melancholie. Cit i nadhled. A především skladby, které se neztratily ani po čtyřiceti letech.
jak se utrhnout ze žánrových řetězů úplně
V roce 1980 se Blondie utrhnou ze žánrových řetězů úplně. Album Autoamerican (Chrysalis Records, spotify link) začíná orchestrálním trackem Europa, pokračuje reggae coverem The Tide Is High a končí Rapture – skladbou, kde Debbie s lehkostí přechází do rapu a přepisuje tím historii amerického mainstreamu.
Místo klasického zpěvu recituje “ ‘Cause the man from Mars is through with cars”. A člověk se tomu nejen směje, ale kroutí hlavou, jak je to pořád dobrý. Experimentální album s širokým žánrovým rozptylem. Důkaz otevřenosti skupiny k inovacím. Tohle není eklektismus pro efekt. Tohle je kapela, která ví, co dělá.
Mezi Warholem, Basquiatem a Ivanem Kralem
Newyorská scéna sedmdesátých let nebyla jen punk a pot. Byla to laboratoř stylu. Debbie se pohybovala mezi osobnostmi jako Andy Warhol, Patti Smith, Jean-Michel Basquiat, Fab 5 Freddy, Joey Ramone, John Waters nebo William Burroughs. A taky Ivan Kral – československý baskytarista, klidný a chytrý pozorovatel chaosu, který s Debbie sdílel scénu i pochopení.
Byla to doba setkávání, a Blondie byla její soundtrack. Ale se třpytem přišla i tma. Chris Stein vážně onemocněl, Debbie se o něj roky starala. Říká, že má k muži svého života hluboký, intenzivní, citový, ale komplikovaný vztah. Zažila také stalking a ozbrojené přepadení, při kterém byla znásilněna.
Prošla drogami, vyhořením. Vyrovnávala se s koncem kapely, finančním krachem, samotou. O mnohém z toho píše bez obalu právě v Face It. Bez patosu, bez sebelítosti. „Prošla jsem si svým,“ říká dnes s nadhledem. Terapie? Možná by pomohla. Ale nebyl čas. Život běžel.
Sóla, návraty a zázraky
Debbie nikdy nezůstala stát. Její sólová kariéra byla méně okázalá, ale měla svoje momenty. V roce 1981 vydala sólovku KooKoo (Chrysalis Records, spotify link), s produkcí od Nilea Rodgerse a Bernarda Edwardse z výtečných CHIC, a s obalem od švýcarského surrealisty H. R. Gigera.
Výsledkem je funk, futurismus a temný lesk. Ambiciózní projekt, z něhož zabodoval singl Backfired, působí jako výrazné odbočení od zvuku Blondie. V roce 1986 přišel hit French Kissin’ In The USA – rozverný, trochu kýčovitý, ale s nadhledem. Jako když si blondýna z reklamy sama režíruje spot.
Nejsou to hity z MTV – ale právě v tom je jejich síla
Def, Dumb & Blonde (1989, Chrysalis Records) je třetím sólovým počinem Debbie Harry. Nabízí introspektivní texty, modernější zvuk a střídá elektronické prvky s klasickým písničkářstvím. Tom Bailey a Alannah Currie z Thompson Twins napsali úspěšnou píseň I Want That Man. Komerčně album neuspělo, ale bylo kritikou rehabilitované.
O čtyři roky později přichází s deskou Debravation (1993, Chrysalis Records, spotify link). Album z devadesátek, které uniklo pozornosti, ale má co říct. Melancholie i drzost, písně bez kalkulu, s nádechem dospělosti. Nejsou to hity z MTV – ale právě v tom je jejich síla.
Loučení se CBGB
Mezitím spolupráce s Jazz Passengers, Jeanem-Michelem Jarrem a celá řada menších projektů. A samozřejmě návrat Blondie. V roce 2006 vystoupili v CBGB, klubu, který měl být brzy zbourán. „Nemyslela jsem si, že budu tak nostalgická. Ale dojalo mě to. Bože, tady jsem prožila krásné časy,“ vzpomíná Debbie.
V roce 2017 vychází Pollinator (BMG, spotify link) – nečekaně živý comeback Blondie, na kterém se podíleli i mladší kolegové (Sia, Dev Hynes, Charli XCX). Výsledkem je kaleidoskopický a suverénní pop, ve kterém Debbie i ve svých sedmdesáti zní svěže, rozhodně a bez manýr. Stylově pestré, sebevědomé a přitom aktuální album.
Osmdesát a napořád
Letos oslavila Debbie Harry osmdesátiny. Neuvěřitelné. A přece pochopitelné. Někteří lidé prostě nezhasnou. Nepotřebují kult. Stačí jim hlas, tělo, vzpomínky a síla jít dál. Debbie byla ikona dřív, než to slovo ztratilo význam. Ale hlavně byla člověk. A pořád je.
Díky, Debbie.
Blondie navždy.
