Věra Šejvlová o sběrech písní a tanců v Beskydech

Naposledy aktualizováno: 15.9.2016

Věra Šejvlová
Věra Šejvlová

Mnoho hudebních fandů bývá zcela oprávněně fascinováno životním dílem a odkazem amerických folkloristů, sběratelů lidových písní, archivářů a lektorů Alana Lomaxe a jeho syna Johna A. Lomaxe. Co do rozsahu a celosvětového významu se s prací Lomaxových těžko cokoliv porovnává. Přesto je důležité vědět, že i na našem území působilo mnoho podobně zaměřených sběratelů lidových písní a etnografů – namátkou K.J. Erben, V. Šimková, Fr. Sušil nebo J.K. Zástěra a řada dalších.

Grunik: Ozvěny (2014, Animal Music)
Grunik: Ozvěny (2014, Animal Music)

Díky českému filmu Želary a albu Grunik Ozvěny (2014, Animal Music), na nichž se hudebně spolupodílel skladatel a producent Petr Ostrouchov, vešla v širší povědomí folkloristická činnost zakladatelky souboru Grunik paní Věry Šejvlové (1919 – 2004). S některými texty a poznámkami paní Šejvlové se můžeme seznámit i na našich stránkách.

Věra Šejvlová o sběrech písní a tanců v Beskydech

(převzato s laskavým souhlasem paní Zuzany Švébišové z http://blog.grunik.cz/)

Kraj v horním povodí řeky Ostravice (od úžiny Šance – nyní přehrady – nahoru) byl v roce 1948 z hlediska lidových písní a tanců bílým místem na mapě. Několik ojedinělých zápisů, které by na prstech jedné ruky spočítal – to bylo skoro všecko. V té době však už v podhůří probíhal intenzivní sběr pana řídicího Vincence Sochy (1905 – 1960) ze Lhotky pod Ondřejníkem. Příklad pana řídicího a snaha objevit lidovou kulturu výše položeného horského kraje daly podnět k zahájení sběru. Psal se rok 1949.

Pro úplnost však napřed pár slov o tehdejším zdejším způsobu života. V těch letech tu probíhala přeměna patriarchálního pasekářského hospodaření na způsob kovozemědělský. Rodiny se početně rozrůstaly, zatímco se hospodářství drobila do čím dál menších celků, které už své majitele nestačily uživit. A tak hledala mužská část obyvatel obživu v těžkém průmyslu Ostravska, Těšínska a Třinecka. Ti nejvzdálenější, co bydleli až za hranicí Kysuc, pobývali celý týden v dělnických kasárnách a vraceli se na svá hospodářství jen na neděli.

Ti „bližší“ odjížděli ve tři hodiny ráno na kolech z hor na 40 – 60 km dlouhou cestu k šachtám a hutím. Večer za tmy se vraceli stejnou cestou zpátky k domovům. Aby v noci při měsíčku ještě pokosili louku, posekli políčko ovsa, natahali dřevo. Den ze dne stejně, v létě, v zimě. Snaha o jakýkoli únik z tohoto vyčerpávajícího kolotoče byla pochopitelná. Zmizely chvíle pohody a oddechu, do zpěvu ani do tance nikomu moc nebylo. Za těchto podmínek začínal náš sběr, ne nepodobný archeologii.

Z důvodů, které vyplývají z výše uvedených řádků, jsme se napřed obraceli především na robečky. Žily doma, staraly se o děti a hospodářství, a tradiční způsob života, utvářený ročním koloběhem přírody, jim zůstal vlastní. Z hloubi jejich vzpomínek na mládí se pomalu vynořovaly písně a tance už nezpívané a netančené. Bílá místa na mapě dostávala pomalu barvu, svůj hlas i pohyb.

Vydali jsme se na cesty po gruních a polanách kolem řeky Ostravice. Tam, kde končila cesta v hoře, začínala moje cesta za poznáním. Za lidmi na horských samotách, o nichž kdysi, když natáčel dokument o mizejícím světě, Jan Špáta řekl, že ačkoli často překročili jen práh své chalupy, věděli toho o životě víc, než leckterý tituly ověnčený vědátor. Z hlubiny zapomnění se nořil jejich svět. Svět s měřítky hodnot prověřenými životem, se vstřícným vztahem člověka k člověku, k jeho radostem, bolestem i daremnostem, s vyrovnaným vztahem k životu i k smrti. Co udělat, aby to všecko neutonulo v proudu času? Psali jsme a psali. Tehdy jsem si uvědomila svůj vztah k folkloru. Nejen k jeho formě, ale hlavně k životnímu postoji, který tuto formu utvářel.

Starý svět, v němž písně a tance žily, zmizel. V tom novém už nejsou každodenními průvodci životem. Jsou jen jeho ozdobou a kořením, někdy pouhou atrapou, někdy surovinou, která se dá různě zpracovávat, výborně, dobře i méně dobře. Sleduji osud svých sběrů v průběhu let a pocity mívám smíšené. Od veliké radosti ze života toho, co se zdálo být provždycky ztracené, až po pocit marnosti nad necitlivostí a neochotou se pokořit, hlouběji poznat a pochopit. Ta člověčí pravda, ze které písničky a tance rostly a která v nich žila, jakoby se pomalu vytrácela. A to je nebezpečné. Jejich hodnota a síla spočívá právě v tom prameni vody živé, z něhož vzešly. Bylo by zlé, kdybychom na to zapomněli.

O folkloru

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co pro mě folklor znamená. Prostě tu byl. Jako ta sůl v pohádce o králi a jeho nejmladší dceři Marušce. Ale mám-li vyjádřit svůj vztah k folkloru, musím začít od začátku.

V dětství to byly letní dny na Ostravici – tehdy ještě pasekářské – s děcky při kravách na pasinku. Předlouhé hodiny, plné fantasie, kdy se vymýšlely hry, říkanky, rýmovačky, nebo se volalo na kamarády na druhém kopci. A k večeru zněla halekačkami celá dolina.

V mládí to byla přečastá putování s baťohem na zádech po slovenských kotárech kysuckých, fatranských, tatranských, pohronských a po všech těch končinách, kde tehdy všude žili lidé krásní svou jedinečnou lidovou kulturou.

A v dospělosti jsem pocítila lítost. Lítost z toho, že ve srovnání s onou barvitou slovenskou paletou zbylo v ostravické domovině tak žalostně málo, ba skoro nic. Jen vzpomínky na letní pasinek.

Jaksi jsem nepostřehla, že během těch let se Ostravice podstatně změnila. Rychle mizely pasinky i krávy, z hospodářů se stávali kovozemědělci. Těžká dřina jim brala nejen volný čas, ale i radost ze života. A tehdy zase přišlo ke cti vrecko. Tentokrát na cesty po gruních a polanách kolem řeky Ostravice. Tam, kde končila cesta v hoře, začínala moje cesta za poznáním. Za lidmi na horských samotách, o nichž kdysi, když natáčel dokument o mizejícím světě, Jan Špáta řekl, že ačkoli často překročili jen práh své chalupy, věděli toho o životě víc, než leckterý tituly ověnčený vědátor. Z hlubiny zapomnění se nořil jejich svět. Svět s měřítky hodnot prověřenými životem, se vstřícným vztahem člověka k člověku, k jeho radostem, bolestem i daremnostem, s vyrovnaným vztahem k životu i k smrti. Co udělat, aby to všecko neutonulo v proudu času? Psali jsme a psali. Tehdy jsem si uvědomila svůj vztah k folkloru. Nejen k jeho formě, ale hlavně k životnímu postoji, který tuto formu utvářel.

Zasteskne se mi občas po drátěném zvuku podomácky vyrobeného břuchálu, po fujarovém zvuku koncovky, která nemá čistou kvartu, po tancovačce na Hrčavě, kde co tanečník, to osobnost a každý pár jiný, a přece celek, tak nádherně přirozeně jednotný. Vzpomínám na první Úlehlovské Strážnice, kdy diváci seděli na trávě a viděli do tváří účinkujících, ponořených do prožitků z tance. A tak mě napadá, zdali někdy nepřeceňujeme vnější formu: strojovou jednotnost tanečníků, či až bravurní hru muzik a lesk monstrózních folklorních podniků.

Kam směřujeme? Kde je lidský rozměr, z něhož to všechno vyrostlo? Domnívám se, a má praxe to potvrzuje, že cesta dál vede tam, kde je folklor součástí života i mimo podium.

Nezapomínejme, ani v dnešní hektické době, na tu obyčejnou sůl.

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..