Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Jak se Motor City naučilo křičet, tančit a kolaps přetavit v katarzi
#SoundOfDetroit
Detroit, město ohně, továren a nezlomné hrdosti, město, které se nikdy nesklonilo, dalo v šedesátých letech vznik něčemu, co nešlo zařadit do žádné škatulky. MC5 nebyli jen rock’n’rollová kapela. Byli elektrickým obvodem mezi ulicí, komunitou a chaosem. Hudba tu nebyla ozdobou — byla to síla, která měla pohnout světem.
Pokračování textu MC5: Kick Out the Jams a zrod elektrické vzpoury Detroitu
„Brian Wilson je génius.“
— Derek Taylor (tiskový mluvší The Beatles)
Kdyby existovala celosvětově platná Ústava pop music, na prvním místě by klidně mohl být paragraf tohoto znění: „Brian Wilson vynalezl impresionismus v rock’n’rollu.“
Pokračování textu Brian Wilson vytvořil, rozvinul a rozšířil originální pojetí hudby
Asi navždy zůstane Eddie Hazel (10. 4. 1950 – 23. 12. 1992, narozen jako Edward Earl Hazel) jedním z nejvíce nedoceněných kytaristů všech dob. Byl členem původně doo-wopových a posléze soulových The Parliaments. Spoluzakládal P-Funkovou úderku Parliament-Funkadelic. Naši planetu opustil ve vesmírném korábu Mothership v doprovodu intergalaktického poutníka Hvězdného dítěte v pouhých dvaačtyřiceti letech.
Hlas generace mladých Britů, jež se musela vyrovnávat s nezaměstnaností, nepochopením rodičů a společnosti
Kvartet The Who byl zpočátku jen jednou z kapel „britské invaze“ na druhý břeh Atlantiku, která se v šedesátých letech minulého století snažila prorazit tam, kde již zcela dominovali The Beatles. Soupeřili s nimi The Rolling Stones a úspěchů se dočkaly i další skupiny jako The Animals či Spencer Davis Group.
Ve věku 74 let zemřel Damo Suzuki (ダモ鈴木, 16. 1. 1950 – 9. 2. 2024), jeden z nejoriginálnějších zpěváků rockové historie a svobodně tvořících umělců. Na začátku sedmé dekády 20. století spolupracoval s průkopníky krautrocku z Kolína nad Rýnem, skupinou CAN.
Pokračování textu Damo Suzuki, legendární zpěvák krautrockové formace CAN
Skladatel, aranžér, varhaník, zpěvák a kytarista Al Kooper si při založení oktetu Blood, Sweat & Tears předsevzal velice těžký cíl. Chtěl, aby jejich hudba byla zároveň povědomá i nevšední. Výsledkem jeho představ, jak implementovat dechovou sekci do rockové hudby, bylo výjimečné debutové album Child Is Father To The Man (1968, Columbia Records). Později se mu to podařilo zopakovat s Rolling Stones, s nimiž hrál na lesní roh, piano a varhany ve skladbě You Can’t Always Get What You Want na jejich albu Let It Bleed (1969, Decca Records).
Pokračování textu Blood, Sweat & Tears v hudebním Kamelotu Ala Koopera
Kapela, která vzala soul, mod styl i londýnskou ulici a vtěsnala je do tříminutových písní
Small Faces bývají připomínáni jako jedna z klíčových kapel mod éry, ale to je jen část pravdy. Ve skutečnosti byli něčím vzácnějším: skupinou, která dokázala spojit americký soul a rhythm’n’blues s velmi britským smyslem pro humor, stylem londýnské ulice a pozorností k obyčejnému životu. Jejich písně měly tah, drzost i něhu. A i když jejich vrchol trval jen několik let, zanechali po sobě hudbu, která nezestárla. Small Faces nezpívali o velkých idejích. Zpívali cockneyovsky laděné ódy na všední anglický život — a právě tím zůstali jedineční..
Pokračování textu Small Faces: cockneyovské ódy na všední anglický život
Klíčovou postavou jazzrockové fúze je britský klávesista, kapelník a vyhledávaný studiový muzikant Brian Auger (18. 7. 1939, narozen jako Brian Albert Gordon Auger). Bezpochyby je jedním z nejzajímavějších, nejosobitějších a nejvšestrannějších varhaníků jazzového pantheonu.