Dinah Washington: Šest zastavení na noční cestě královny blues

Hlas, který zní jinak po půlnoci. První noční zastavení.
#NocniPlaylisty

Je noc. Okno je pootevřené a z ulice sem doléhá jen vzdálený šum. Rádio hraje potichu – ne dost nahlas, aby rušilo, ale dost, aby člověk nezůstal sám.

A pak se ozve hlas.

Pokračování textu Dinah Washington: Šest zastavení na noční cestě královny blues

Be sociable and share

Mink DeVille: hudba, která zůstala

Vokál Willyho DeVillea, paměť města a písně, které nikdy nepotřebovaly být moderní

Punkový zpěvák a kytarista Willy DeVille, Noord-Hollands Archief, sbírka Fotopersbureau De Boer(Credit Photo: Noord-Hollands Archief / Fotoburo de Boer / Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication)
Punkový zpěvák a kytarista Willy DeVille, Noord-Hollands Archief, sbírka Fotopersbureau De Boer(Credit Photo: Noord-Hollands Archief / Fotoburo de Boer / Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication)

Mink DeVille nikdy nebyli kapelou okamžiku. Jejich písně nevznikaly proto, aby reagovaly na to, co právě letí v hitparádách. Chtěly zůstat součástí jedinečné hudební scény, i když se svět kolem rychle mění. Hlas Willyho DeVillea v sobě nesl paměť města, které se nikdy netvářilo mile – blues bez pózy, latinskou melancholii, pouliční romantiku a vyprávění, jež se neptá, jestli je ještě módní. Nevracíme se k „zapomenuté“ kapele, ale pokusíme se znovu objevit hudbu, která nikdy neodešla, jen se stáhla do pozadí.

Pokračování textu Mink DeVille: hudba, která zůstala

Be sociable and share

Mike Bloomfield: miloval a znal hudbu, ale nezajímal se o vrtochy hudebního průmyslu

Kytarista, který nevěřil na mučené génie

Michael Bernard „Mike“ Bloomfield (28. července 1943 – 15. února 1981), americký hudebník, kytarista a skladatel. Fotografie: Elliot Landy, kolem roku 1960. Zdroj: http://www.mikebloomfield.com/photogallery.htm; Fair Use
Michael Bernard „Mike“ Bloomfield (28. července 1943 – 15. února 1981), americký hudebník, kytarista a skladatel. Fotografie: Elliot Landy, kolem roku 1960. Zdroj: http://www.mikebloomfield.com/photogallery.htm; Fair Use

Mike Bloomfield (28. 7. 1943 – 15. 2. 1981, narozen jako Michael Bernard Bloomfield)  byl u zrodu elektrické revoluce šedesátých let, hrál s Dylanem, otevřel blues bílému publiku a mohl se stát legendou své generace. Jenže on sám na legendy nevěřil. Odmítal mýtus mučeného génia, nevěřil, že bolest je podmínkou velikosti – a celý život se snažil najít rovnováhu mezi výjimečným talentem a obyčejným, lidským bytím. Tento portrét sleduje právě ten rozpor.

Pokračování textu Mike Bloomfield: miloval a znal hudbu, ale nezajímal se o vrtochy hudebního průmyslu

Be sociable and share

Tonda B ve smíchovském Jazz Docku 26. prosince 2025

Tonda B ve výborné formě
26. prosince 2025 | Jazz Dock

Jan Spálený & A.S.P.M. v Jazz Dock Praha, 26. prosince 2025 (Credit Photo: @cernejpudinkcz / Radek Plichta)
Jan Spálený & A.S.P.M. v Jazz Dock Praha, 26. prosince 2025 (Credit Photo: @cernejpudinkcz / Radek Plichta)

Pokračování textu Tonda B ve smíchovském Jazz Docku 26. prosince 2025

Be sociable and share

Z chaosu k legendě: Jak Detroit vyplivl The Stooges na světlo světa

Příběh o tom, jak se Jim Osterberg změnil v Iggyho Popa — a jak z nasraného Motor City vylezla kapela, která přepsala dějiny rocku.
#SoundOfDetroit

Detroitští The Stooges na promo fotografii, 1969 (Credit Photo: Elektra Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain)
Detroitští The Stooges na promo fotografii, 1969 (Credit Photo: Elektra Records / Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

Detroit neměl nikdy rád, když mu někdo zvenku vyprávěl, jaký je jeho „zvuk“. Už v šedesátých letech varovali místní, že jestli se někdo pokusí s Detroitem naložit jako se San Franciskem nebo Bostonem – zabalit ho do hezkého příběhu a prodat jako módní scénu – dopadne to špatně. A přesně uprostřed téhle podezíravé, tvrdé a hrdé hudební krajiny se vynořila kapela The Stooges, která byla tak trochu omyl, tak trochu vtip a nakonec jeden z největších rockových zlomů 20. století.

Pokračování textu Z chaosu k legendě: Jak Detroit vyplivl The Stooges na světlo světa

Be sociable and share

Steve Cropper: Muž, který hrál v zájmu písně. A vždy ji trefil do černého.

Tón po tónu stavěl americký soul na nohy

Kytarista Steve Cropper při koncertu s Blues Brothers, Bilbao, Španělsko, 8. července 2008 (Credit Photo: Alberto Cabello / Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0 Generic)
Kytarista Steve Cropper při koncertu s Blues Brothers, Bilbao, Španělsko, 8. července 2008 (Credit Photo: Alberto Cabello / Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0 Generic)

Kytarové dějiny milují pistolníky. Hrdiny, kteří přijedou do města sami, míří vysoko a nechávají za sebou spálenou zem. Jenže americká hudba má i jiný typ hrdiny – tichého šéfa rytmu, který nevede bitvu uprostřed ulice, ale drží se základů, aby se příběh nezhroutil. Steve Cropper, kytarista Stax Records, člen Booker T. & the MG’s, génius a studiová autorita. Spoluautor „(Sittin’ On) The Dock of the Bay“ zemřel. A s ním mizí řemeslo, které se už dnes neučí: umění poslouchat, nerušit – a přesto měnit běh hudebních dějin.

Pokračování textu Steve Cropper: Muž, který hrál v zájmu písně. A vždy ji trefil do černého.

Be sociable and share

MY GENERATION: Jak The Who našli vzpouru dřív, než našli sami sebe

Šedesát let od debutu, který měl být jen tanečním albem pro příznivce Mod — a stal se jedním z nejhlasitějších mement mladické frustrace v britské historii.

The Who_My Generation (1965, Brunswick Records)
The Who_My Generation (1965, Brunswick Records)

Když The Who na konci roku 1965 vydali album My Generation, vstupovali na scénu mezi desítky dalších britských kapel, které sázely na rychlé tempo, výrazné vokály a inspiraci americkým rhythm’n’blues. Až s odstupem několika desetiletí je patrné, že debut zachytil víc než jen dobový hudební styl.

Pokračování textu MY GENERATION: Jak The Who našli vzpouru dřív, než našli sami sebe

Be sociable and share

Brass bandy New Orleans: Zvuk, který drží město pohromadě

Nekončící second line
#NOLAGroove

Brass band na Jackson Square, New Orleans, Louisiana USA, 14. 6. 2014 (Credit Photo: M M from Switzerland / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic)
Brass band na Jackson Square, New Orleans, Louisiana USA, 14. 6. 2014 (Credit Photo: M M from Switzerland / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic)

New Orleans nezní potichu. Město mluví žesťmi, odpovídá bubny, nadechuje se v rytmu kroků second-line a vydechuje groove, který má chuť pouličního prachu i vůni lidského potu. Dechové soubory tu nejsou turistickou kulisou ani sentimentálním odkazem minulosti — jsou nervovou soustavou městských čtvrtí, živým organismem rozkročeným mezi pohřebním rituálem a pouliční extází, mezi pamětí a nelítostnou přítomností.

Pokračování textu Brass bandy New Orleans: Zvuk, který drží město pohromadě

Be sociable and share