Naposledy aktualizováno: 8.6.2017
Čtyři skladby, pětačtyřicet minut a svoboda rozhodnout, kdy už je píseň opravdu dokončená.
Hot Buttered Soul vzniklo ve chvíli, kdy Isaac Hayes dostal možnost přestat počítat minuty podle potřeb singlu. Zkušený autor staxovských hitů natočil čtyři skladby, z nichž každá potřebuje jiný rozměr – od pětiminutové soulové balady po téměř devatenáctiminutový příběh. Album z roku 1969 pak jasně dokázalo, že publikum je ochotné ujít s ním celou cestu.
Isaac Hayes věděl o tříminutovém soulu skoro všechno. S Davidem Porterem psal pro Sam & Dave, Carlu Thomas nebo Johnnieho Taylora písně, které musely rychle zaujmout, nezdržovat a dojít k refrénu včas. „Soul Man“, „Hold On, I’m Comin’“ nebo „B-A-B-Y“ byly výsledkem řemeslné dovednosti, v níž měla každá vteřina svou cenu. Když se Hayes v roce 1969 podruhé pokusil o vlastní album, tuhle zkušenost nezahodil. Jen přestal sledovat hodiny.
Na Hot Buttered Soul zařadil pouhé čtyři skladby. Dvě přesahují deset minut, závěrečná „By the Time I Get to Phoenix“ se blíží devatenácti. Sama stopáž by ale byla laciný trik. Hayes pokaždé potřebuje čas na něco jiného. Jednu píseň rozebere a znovu vystaví, druhou nechá stát na groovu, třetí drží poměrně zkrátka a u poslední několik minut trpělivě vyčkává, než vůbec začne zpívat.
|
|
|
Sedmadvacet alb jako náhrada ztraceného katalogu
Okolnosti přitom k podobným výpravám příliš nevybízely. Po ukončení distribuční dohody s Atlantic Records přišel Stax v roce 1968 o práva ke značné části svého dosavadního katalogu a také o duo Sam & Dave. Al Bell odpověděl akcí, která dnes připomíná spíš krizový plán než běžný ediční kalendář: během několika měsíců připravil Stax sedmadvacet alb a třicet singlů. Bylo třeba rychle postavit nový katalog a přesvědčit obchodní partnery, že firma nežije jen z toho, co už jednou vydala. Později dostala tahle ofenziva jméno Soul Explosion.
Hayes už tehdy jedno vlastní album měl. Presenting Isaac Hayes (spotify link) komerčně nezabralo, ale zpětně na něm lze slyšet zárodky toho, co mělo přijít: chuť zacházet se známými písněmi po svém i zkušenost z memphiských klubů, kde nikdo neměřil délku skladby podle potřeb tehdejších rozhlasových stanic. Když Bell sháněl další titul do nové staxovské várky, Hayes souhlasil pod podmínkou, že při nahrávání dostane volnou ruku.
V obřím vydavatelském plánu navíc neležela budoucnost Staxu na jediné Hayesově desce. Právě to mu dovolovalo nepočítat předem s hitem. Pro Hayese bylo důležitější, že si album mohl udělat podle sebe. Později to shrnul větou, která Hot Buttered Soul vysvětluje lépe než většina dodatečných teorií:
„To, co jsem chtěl říct, jsem do dvou minut a třiceti vteřin vměstnat nemohl.“
— Isaac Hayes
Osm hodin na nahrání základů
Monumentální deska měla překvapivě rychle pořízenou memphiskou kostru. V Ardentu vznikly během osmihodinové session hlavní vokály a rytmické základy. Hayes seděl u Hammondových varhan a kapelu vedl přímo při natáčení; kolem něj hráli James Alexander (baskytara), Willie Hall (bicí), Michael Toles (kytara) a Marvell Thomas (klávesy a produkce). Teprve potom se původně syrovější základ začal rozrůstat o detroitské smyčce, dechy a doprovodné hlasy s aranžemi Johnnyho Allena.
Thomas později vzpomínal, že při nahrávání „neexistovala žádná snaha být komerční“. Nešlo o pohrdání písničkou ani o bezbřehé jamování. Hudebníci jen nemuseli dopředu hlídat, ve které minutě má přijít refrén, sólo a konec. V tom je jedna z podivuhodných vlastností alba. Rytmika se může chvíli toulat, kam ji pustí groove, ale kolem ní postupně vyrůstá velmi přesně postavená kulisa.
Píseň, které Hayes odmítl dát konec
„Walk on By“ napsali Burt Bacharach a Hal David a Dionne Warwick z ní několik let předtím udělala hit. Hayes tedy sáhl po písni, jejíž obrysy měl posluchač dávno v hlavě. O to lépe bylo slyšet, co s nimi provede. Nechá nejprve hrát kapelu. Varhany, rytmika, smyčce a elektrické kytary rozestaví scénu dřív, než se Hayes naplno opře do vokálu.
Harold Beane je na nahrávce uváděn jako sólový kytarista, Michael Toles patřil k rytmické sestavě. Ve chvíli, kdy by normální verze už pomalu hledala dveře ven, se tady nic nezavírá. Píseň se uvolní do instrumentálních pasáží, kytara dostává stále větší roli a hudba pokračuje i potom, co by běžný singl už dávno skončil. My si ale poslechneme koncertní verzi z roku 1997 na níž září jiný výtečný kytarista Charles „Skip“ Pitts.
Groove, který nikam nepospíchá
„Hyperbolicsyllabicsesquedalymistic“ se vydává jinudy. Není tu známá předloha, kterou by bylo možné rozebrat před posluchačovýma ušima. Skladba stojí na funkovém tahu rytmiky, klavíru, kytaře a opakování.
Groove tentokrát nemusí každých pár taktů někam postoupit, aby si zasloužil další minutu života. Hayes ho nechá běžet tak dlouho, až se začne měnit nikoli motiv, ale naše pozornost k němu. To, co bylo zpočátku doprovodem, se stane samotným dějem. Není nutné pořád přidávat novou událost. Někdy stačí neuhnout. První strana tak neopakuje dvakrát tentýž trik. „Walk on By“ se mění. „Hyperbolicsyllabicsesquedalymistic“ vytrvává.
Pět minut jako návrat na zem
Kdyby Hayes druhou stranu otevřel další desetiminutovou jízdou, začal by být vlastní svobodou docela předvídatelný. Hot Buttered Soul by se mohlo proměnit v desku, na níž musí být všechno dlouhé jen proto, že dlouhé skladby jsou její vizitkou. „One Woman“ je proto mnohem důležitější, než napovídá její místo mezi třemi delšími nahrávkami.
Píseň Charlese Chalmersa a Sandry Rhodes má něco přes pět minut a stojí mnohem blíž tradiční memphiské soulové baladě. V jejím středu je muž mezi manželkou a milenkou, který už nedokáže předstírat, že oba světy mohou bez následků pokračovat vedle sebe.
“Jedna ženská se mi stará o domov, zatímco druhá mě dovádí k šílenství.”
Po dvou dlouhých skladbách se ucho na chvíli vrátí k něčemu, co ještě pořád připomíná běžné rozměry soulové písně. Právě takovou úlohu „One Woman“ na desce plní. Sama nemusí nic natahovat; stačí, že před závěrečnou skladbou znovu nastaví Hayesovy záměry.
Nejdřív příběh, potom píseň
Jimmy Webb napsal „By the Time I Get to Phoenix“ jako několikaminutovou píseň. Hayes z ní udělal téměř devatenáctiminutový příběh, jenže nejradikálnější není číslo na stopkách. Je to čas, který si vezme ještě předtím, než začne zpívat.
Několik prvních minut Hayes vypráví. Nad střídmým doprovodem hovoří o vztahu, jeho konci a okamžiku odchodu. Než zazní první Webbův zpívaný verš, uběhne sposta času. Posluchač tedy nevstupuje do písně na jejím začátku. Přichází k ní až po dlouhém úvodu.
Hayes sám spojoval zrod této podoby skladby s memphiským Tiki Clubem. Nešlo tedy o studiový nápad, jak zaplnit druhou stranu LP. Potřeboval si získat hlučné publikum, a tak začal před skladbou mluvit, vysvětlovat rozchod a stavět příběh ještě před první zpívanou větou. Později vzpomínal, že klub s postupujícím monologem utichl a na konci ženy plakaly.
Na albu dostala klubová zkušenost definitivní tvar. Mluvené slovo se pomalu přibližuje k písni a teprve potom se hudba otevře do orchestrálního závěru.
Rádio si je stejně zkrátilo
Ironie přišla až potom. Deska, při jejímž vzniku se podle Marvella Thomase nikdo nesnažil být komerční, se stala Hayesovým průlomem a do té doby největším albovým úspěchem Staxu. Překročila milion prodaných kusů, deset týdnů vedla americký R&B albový žebříček a v Billboard 200 vystoupala na osmé místo.
Stax původně s vydáváním singlů z alba nepočítal. Když ale bylo zřejmé, že Hot Buttered Soul funguje i mimo běžné představy vydavatelství, vznikly zkrácené verze „Walk on By“ a „By the Time I Get to Phoenix“. Vedle sebe tak nakonec existovaly dvě představy o tom, jak dlouho má píseň trvat: Hayesova albová a rozhlasová.
Bylo by příliš pohodlné tvrdit, že jedno album v roce 1969 zrušilo nadvládu soulového singlu. Tahle proměna měla víc autorů a v dalších letech pokračovala u Curtise Mayfielda, Marvina Gaye, Stevieho Wondera i samotného Hayese. Úspěch Hot Buttered Soul ale poskytl Staxu velmi praktický důkaz: Hayesova volnost nebyla studiovým luxusem bez publika.
Hayes přitom nemusel zapomenout nic z toho, co se naučil při psaní singlů pro jiné. Pořád věděl, kde zabere melodie, jak postavit napětí a co unese rytmika. Na svém druhém sólovém albu jen poprvé nemusel předem slíbit, že všechno stihne do tří minut.
Jednou potřeboval dvanáct, podruhé necelých deset. Pak mu stačilo pět. Nakonec skoro devatenáct.
Isaac Hayes: Hot Buttered Soul
Label: Enterprise – ENS-1001
Format: Vinyl, LP, Album
Country: US
Released: May 1969
Genre: Funk / Soul
Style: Soul, Funk
Tracklist:
A1.Walk On By (12:00)
A2. Hyperbolicsyllabicsesquedalymistic (9:55)
B1. One Woman (5:00)
B2. By The Time I Get To Phoenix (18:40)
Nahráno:
Ardent Recording Studio, Memphis, Tennesse
United Sounds Studio, Detroit, Michigan
Produkce:
Al Bell, Allen Jones, Marvell Thomas
Isaac Hayes – vocals, keyboards
Doprovodná skupina:
Bar-Kays
