Naposledy aktualizováno: 20.6.2017
Jak rozpad sestavy změnil způsob, kterým Banshees pracovali na třetím album.
V září 1979 přišli Siouxsie and the Banshees uprostřed turné o kytaristu a bubeníka. Třetí album ale nevzniklo jako provizorní náhrada staré sestavy. Kaleidoscope zdokumentovalo éru v dějinách kapely, v níž přestali předem rozhodovat, kdo musí hrát který nástroj a jak má další skladba definitivně znít.
V září 1979 měli Siouxsie and The Banshees za sebou dvě alba a rozjeté britské turné. Pak v Aberdeenu odešli kytarista John McKay a bubeník Kenny Morris. Během několika hodin se vytratila polovina sestavy, která natočila The Scream (spotify link) a Join Hands (spotify link). Koncerty se ještě daly zachránit. Horší bylo, co bude dál.
Třetí řadové album Kaleidoscope tedy nevznikalo s konsolidovanou novou sestavou, kterou by Siouxsie Sioux a Steven Severin jednoduše poskládali místo té staré. Na začátku roku 1980 pořád nebylo jasné, v jaké podobě Banshees do nahrávacího studia vkročí.
Turné se zachránit dalo
McKay a Morris odešli 7. září 1979 v Aberdeenu ještě před večerním koncertem. Několik následujících termínů padlo, než se podařilo dát dohromady náhradní sestavu. Budgie převzal bicí a Robert Smith po zbytek turné vypomohl na kytaru.
Bylo to řešení pro pódium, ne odpověď na otázku, v jaké podobě má kapela pokračovat. Po skončení turné se Smith vrátil ke Cure. Budgie zůstal, kytarista ale pořád chyběl. Siouxsie a Severin začali připravovat další materiál dřív, než měli náhradu za McKaye.
Kytarista bez hotového partu
Ukázala to už „Happy House“. Při konkurzech měla skladba rytmický základ i zpěv, ale kytarový post Banshees nechali neobsazené. Nechtěli slyšet dalšího McKaye; zajímalo je, co do písně udělá někdo nový. „Happy House“ tak nebyla jen budoucím singlem, ale také testem, co nový člověk přinese.
John McGeoch začal s kapelou pracovat právě v této době. Se Severinem, Budgiem a Siouxsie během ledna rozpracoval vedle „Happy House“ také „Hybrid“ a „Desert Kisses“ a podílel se na prvních demech. Zároveň měl stále závazky k Magazine. Během vzniku Kaleidoscope tedy nebyl prostě novým McKayem usazeným na uvolněné místo.
Sestava podle potřeby
Mezitím Siouxsie a Severin pracovali sami. V malé místnosti Chappell Publishing měli kotoučový magnetofon a jednoduchý echo box. Severin si pořídil bicí automat, zkoušel klávesy a na baskytaře hrál akordy. Z těchto sezení začaly vyrůstat skladby, které později skončily na Kaleidoscope.
V Surrey Sound s producentem Nigelem Grayem pokračovali podobně. Záznamy z nahrávání ukazují nezvyklý provoz: natáčení se střídalo s mixem jednotlivých skladeb, místo aby obě fáze zůstaly oddělené. Obsazení se také měnilo podle potřeby. McGeoch hrál na některých skladbách, Steve Jones na jiných a někde nebyl potřeba ani jeden z nich.
Budgie si z tehdejší spolupráce s Jonesem vybavil několik okamžiků: „Steve neustále básnil o skladbě Funtime z Iggyho alba The Idiot. Při společných frekvencích s ním se vypilo spousta červeného vína a vykouřilo hodně cigaret. Nigel se z ničeho nic začal obávat, abychom mu nepoškodili jeho parádní koberec, který ležel ve studiu na zemi. Díky uvolněné náladě v kontrolní místnosti se mi ho podařilo přemluvit, abychom do Skin natočili ještě jednu stopu bicích.“
Jednou mohla fungovat kapela, jindy bicí automat, dvojice lidí nebo host přizvaný pro konkrétní úkol. Nezměnil se jeden zvuk. Zmizela povinnost pracovat pokaždé stejně.
Dům, ve kterém něco nesedí
„Happy House“ se na první poslech chová jako přímočarý singl. Budgieho bicí drží pravidelný tah, Severinova basa skladbu tlačí dopředu a McGeochova kytara mezi nimi nenechává mnoho prázdného místa. Jenže veselost titulního domu je od začátku podezřelá.
Čím déle Siouxsie zpívá o bezpečí, klidu a spokojenosti, tím méně to zní jako pobídka. Videoklip tenhle pocit ještě přiostří: Siouxsie hned v úvodu nahlíží oknem dovnitř a z „Happy House“ se k falešné domácí idyle tak přidá i lehce voyeuristický pohled. Hudba kvůli tomu nezpomaluje ani netěžkne. Je svižná, skoro lehká, a právě proto text působí nepříjemněji.
Na začátku alba tak stojí zpěv, baskytara, bicí a kytara v celkem známém rozdělení. Kaleidoscope nezačne přehlídkou nových přístrojů ani studiovým experimentem. Začne písní, která okamžitě funguje.
Každý na jiné židli
„Tenant“ přichází hned potom a během několika minut převrátí rozdělení práce naruby. Budgie tu vedle bicích hraje také baskytaru. Severin odloží basu a vezme elektrickou kytaru, elektrický sitár a rhythm box. Siouxsie přidá akustickou kytaru. Na obalu desky jsou jejich jména pořád stejná, obvyklé funkce ale skoro zmizely.
Je to slyšet i bez čtení kreditů. „Tenant“ není tak přímočará jako „Happy House“. Kolem hlasu zůstává víc prázdna a sitár i kytary vystupují po částech. Elektrický sitár není exotická ozdoba přilepená na hotovou píseň; patří do její stavby.
Něco zůstalo i ze staré kapely
Rozpad v Aberdeenu ale neudělal tlustou čáru za vším předchozím. „Trophy“ takový příběh kazí. Severin už v květnu 1980 připomínal, že skladba má kořeny ještě před Join Hands. Na výsledné nahrávce hrají Budgie, Severin a McGeoch v mnohem běžnějším rozdělení rolí a McGeoch je zároveň uveden jako spoluautor hudby.
Ani „Hybrid“ nezačala až ve studiu v roce 1980. Rodit se začala už při zvukových zkouškách posledního turné s Robertem Smithem; na album tedy přešel materiál, který vznikal ještě před novou studiovou etapou.
Čistý restart to nebyl. Některé nápady přežily předchozí sestavu a potkaly se až s novým způsobem práce.
Na konci strany už skoro není kapela
Pak se první strana začne zkracovat a řídnout. „Clockface“ nemá ani dvě a půl minuty a působí spíš jako krátká mezihra než další plně vystavěná píseň. Severin hraje baskytaru a piano, Budgie bicí a na kytaru přichází Steve Jones. Při nahrávání skladba ještě nesla pracovní název „Kaleidoscope“.
„Lunar Camel“ potom odstraní ještě víc. Budgie, McGeoch i Jones tu chybějí. Zůstanou Siouxsie a Severin: hlas, baskytara, rhythm box, drobné perkuse a elektronické zvuky. První strana se otevře skladbou, kterou bez potíží zahraje čtyřčlenná kapela, a skončí nahrávkou, k níž stačili dva její členové.
Christine a dvaadvacet jmen
„Christine“ druhou stranu znovu otevře téměř běžnou kapelovou sestavou. Budgie je za bicími, Severin u baskytary, McGeoch hraje na šestistrunnou i dvanáctistrunnou kytaru a Farfisu.
Text vyšel z případu Chris Costner Sizemore, jejíž život se stal předlohou knihy a filmu The Three Faces of Eve. Film pracoval se třemi podobami jedné ženy, Sizemore ale později popsala celkem dvaadvacet odlišných osobností. Právě číslo dvaadvacet uváděli Siouxsie a Severin už v rozhovoru pro ZigZag v květnu 1980; jména jako Strawberry Girl nebo Banana Split Lady se dostala přímo do textu „Christine“.
Hudebně je přitom „Christine“ jedna z nejsevřenějších věcí na albu. Po konci první strany se Banshees vracejí k jasnému písňovému tvaru.
Přidat, potom ubrat
„Desert Kisses“ stojí na plném kapelovém základu, kolem něhož přibývají další barvy. McGeoch ke kytaře přidává sitár a string syntezátor; do doprovodných hlasů vstupují The Sirens, tedy Severin, McGeoch a Budgie.
Hned potom „Red Light“ udělá téměř přesný opak. Baskytara i kytara zmizí. Severin zůstane u syntezátorů a rhythm boxu, Budgie přidá bicí a Siouxsie kromě hlasu obsluhuje fotoaparát. Zvuk závěrky a převíjení filmu není kuriozita schovaná hluboko v mixu; patří do rytmické kostry nahrávky. Nejdřív skladbu drží mechanický puls, živá souprava se přidá až během ní.
Vedle sebe fungují obě skladby skoro jako opačné postupy. „Desert Kisses“ vrství, „Red Light“ odebírá.
Kytary se vracejí
Po „Red Light“ nepřijde další krok směrem k elektronice. „Paradise Place“ vrátí baskytaru, bicí i dvě elektrické kytary. Siouxsie hraje rytmickou kytaru, Steve Jones sólovou. Severin zůstává na base a Budgie za bicími. „Skin“ s Jonesem na kytaře pokračuje a celé album uzavírá nahrávkou fyzičtější a přímočařejší než „Red Light“ o dvě skladby dříve. Siouxsie k hlasu přidává melodiku, Severin baskytaru a Budgie bicí.
Elektronika tedy kytary nenahradila. Na jedné desce vedle sebe zůstávají rhythm box, sitár, fotoaparát, akustická kytara i Jonesova elektrická kytara. V britském albovém žebříčku se Kaleidoscope dostalo na páté místo a vydrželo v něm šest týdnů.
Jedenáct skladeb bez jednoho receptu
Pořadí písní na desce přitom není nahodilé. Obě strany otevírají „Happy House“ a „Christine“, dvě jasně vystavěné písně; „Lunar Camel“ a „Red Light“, kde se běžná sestava nejvíc rozpadá, přijdou až později.
V květnovém *ZigZagu* použila Siouxsie pro tehdejší stav kapely přímo slovo „fragmented“. Název Kaleidoscope proto nebyl dodatečná ozdoba. Rok po Aberdeenu tak na jednom albu stojí vedle sebe McGeoch, Jones, rhythm box i fotoaparát. Nic z toho nepůsobí jako nouzová oprava.
Siouxsie & The Banshees dali do kupy výtečnou postpunkovou desku, která beze zbytku naplnila prorocká slova Glena Matlocka, baskytaristy Sex Pistols, jimiž zhodnotil někdejší premiérové vystoupení kapely na festivalu 100 Club Punk Special v září 1976: „Nevím, co to bylo – ale rock’n’roll to určitě nebyl.“
Siouxsie And The Banshees: Kaleidoscope
Label: Polydor – 2442 177
Format: Vinyl, LP, Album
Country: UK
Released: 1.8.1980
Genre: Rock
Style: Post-Punk, New Wave
Tracklist:
A1 Happy House
Bass, Vocals – Severin
Drums, Harmonica, Vocals – Budgie
Guitar – McGeoch
Vocals – Sioux
A2 Tenant
Acoustic Guitar, Vocals – Sioux
Bass, Drums – Budgie
Electric Guitar, Sitar [Electric], Drum Programming [Rhythm Box] – Severin
A3 Trophy
Bass – Severin
Drums – Budgie
Guitar, Effects [Ellaphone] – McGeoch
Vocals – Sioux
A4 Hybrid
Bass – Severin
Drums – Budgie
Guitar, Saxophone – McGeoch
Vocals – Sioux
A5 Clockface
Bass, Piano – Severin
Drums – Budgie
Guitar – Jones
Vocals – Sioux
A6 Lunar Camel
Bass, Drum Programming [Rhythm Box] – Severin
Cymbal [Finger Cymbals], Effects [Droma-derian], Vocals – Sioux
B1 Christine
Bass – Severin
Drums – Budgie
Guitar, Twelve-String Guitar, Organ [Farfisa] – McGeoch
Vocals – Sioux
B2 Desert Kisses
Backing Vocals – The Sirens
Bass – Severin
Drums – Budgie
Guitar, Sitar, Synthesizer – McGeoch
B3 Red Light
Drums – Budgie
Synthesizer, Drum Programming [Rhythm Box] – Severin
Vocals, Effects [Camera] – Sioux
B4 Paradise Place
Bass – Severin
Drums – Budgie
Lead Guitar – Jones
Rhythm Guitar, Vocals – Sioux
B5 Skin
Bass – Severin
Drums – Budgie
Guitar – Jones
Vocals, Melodica – Sioux
Credits:
Art Direction – Rob O’Connor
Illustration – Rose Harrison
Photography By [Sleeve] – Joe Lyons
Producer – Nigel Gray, Siouxsie And The Banshees
Written-By – McGeoch (tracks: A3), Sioux, Severin
Recorded At – Polydor Studios, The Coach House, Surrey Sound Studios
