Naposledy aktualizováno: 20.11.2026
Šest písní o tom, co si nedokážeme říct

Texty písní New Order jsme možná léta slýchali, aniž bychom jim věnovali stejnou pozornost jako hudbě. Kdo by za strhujícími melodiemi hledal válečnou tragédii, domácí násilí nebo výčitky adresované Bohu? A proč nás někdy nejvíc zasáhnou právě ta nejobyčejnější slova? Vraťme se k šesti nahrávkám z let 1983–2001.
Mladá žena vyleze z rozměrné bedny uprostřed anglické krajiny. Vydá se na cestu s kufrem, který se v průběhu jejího putování zvětšuje. Nakonec dosáhne takových rozměrů, že se do něj sama vejde. Britská herečka Jane Horrocks v černobílém videoklipu New Order ke skladbě „1963“, který v roce 1995 natočila Gina Birch ze skupiny The Raincoats, nepotřebuje vysvětlovat, co si nese s sebou. Ostatně ani nevíme, co v kufru má.
Její podivuhodné zavazadlo se přímo nabízí jako metafora minulosti, které se člověk nedokáže zbavit. Když k těmto obrazům přibereme text písně, dostane zdánlivě nevinné putování krajinou až přízračný rozměr. Podobných překvapení skrývají texty písní New Order víc, než bychom čekali.
Manchesterskou skupinu poznáváme především po zvuku. V uších máme melodickou baskytaru Petera Hooka a charakteristické rytmy Stephena Morrise, víme o průkopnické práci s elektronikou a taneční hudbou – na níž má významný podíl klávesistka Gillian Gilbert. Slova k tomuto obrazu připojujeme mnohem méně často. Částečně za to může sám Bernard Sumner, jehož pěvecký projev ani způsob formulování myšlenek příliš neodpovídají tradiční představě rockového básníka.
Dovede pronést závažné sdělení s takovou samozřejmostí, jako kdyby se nás v hospodě zeptal, jestli si dáme ještě jedno pivo. Zatímco se necháváme unášet melodií, může nám uniknout, že člověk, jehož slova posloucháme, právě přišel o někoho blízkého, přestal důvěřovat vlastnímu úsudku nebo se zoufale pokouší dovolat pomoci.
Kytarista, který nechtěl být zpěvákem
Po sebevraždě Iana Curtise se Sumner ocitl v nezáviděníhodné situaci. Jak jsme si připomněli v příběhu debutového alba Movement (spotify link), zpočátku ještě nebylo jasné, kdo bude hlavním zpěvákem New Order. V Joy Division mu vyhovovala úloha kytaristy, z níž mohl nerušeně pozorovat dění kolem sebe. Jako zpěvák už byl na očích všem.
Při práci na druhém albu New Order Power, Corruption & Lies (1983, spotify link) už převzal hlavní odpovědnost za texty. Stephen Morris později vzpomínal, jak Sumner dovedl improvizovat slova přímo na pódiu. Ve studiu se ovšem neostýchal požádat spoluhráče o pomoc, když mu scházel vhodný verš. Autorské kredity bývaly společné; u některých skladeb, například „Regret“, v nich figuruje i producent Stephen Hague. Přesný podíl jednotlivých lidí na slovech z nich nevyčteme. Výrazné rysy Sumnerova textařského rukopisu jsou však rozpoznatelné.

Bernard Sumner se za nejednoznačností svých textů do jisté míry schovával. Přiznal se k tomu v rozhovoru, který s ním a Johnnym Marrem vedl Max Dax v roce 1996 a který v angličtině zveřejnil web Electronic Beats roku 2014. Nechtěl, aby posluchači přesně věděli, co se mu honí hlavou. Zpívat musel, ale nemusel se přitom svěřovat se vším. Melodie podle něj vyjadřuje pocit, zatímco slovy o sobě člověk může prozradit víc, než by si přál. Sumner přitom dokázal pojmenovat i téma, které v textech New Order opakovaně zpracovával.
„V metafyzické rovině byly vždycky o komunikaci. Mezi lidmi. Také, a možná právě tehdy, když k té komunikaci nedocházelo nebo když selhala.“
— Bernard Sumner, Electronic Beats (rozhovor z roku 1996, anglicky 2014)
Ostatně sám by nás nejspíš varoval před příliš horlivým hledáním skrytých významů ve všem, co kdy zazpíval. V témže rozhovoru vysvětloval, že taneční hudba pro něj znamená příležitost zapomenout na problémy všedního dne. Pro návštěvníky klubů, kteří tam přicházejí vypnout po pracovním týdnu, psal i záměrně povrchnější texty. Nechtěl, aby slova překážela hudbě. Nemusíme mu tedy za každou cenu přisuzovat básnické ambice. O to zajímavější je všimnout si okamžiků, kdy dokázal napsat něco opravdu výjimečného.
Age of Consent: Když dojdou slova
Úvodní skladba alba Power, Corruption & Lies, zběsilá a přitom melodicky podmanivá „Age of Consent“, je malým dramatem dvou lidí, z nichž slyšíme pouze jednoho. Hned na začátku žádá svůj protějšek, aby ho nechal odejít. Zřejmě se chce vyvázat ze vztahu, který mu působí bolest. Svou neochotu mluvit o vlastních tužbách opakovaně vydává za povahový rys, snad dokonce za projev nezávislosti. Od druhého člověka sice dostal zprávu a porozuměl jí, my se však nedozvíme, co v ní stálo. Na okamžik se zdá, že má navrch. Druhý bude podle něj ještě litovat.
Nejpozoruhodnější okamžik přichází ve chvíli, kdy nedokončí jednu z opakujících se vět, jimiž nám dosud vysvětloval své počínání. Po ní už dokáže jen konstatovat, že někoho ztratil. V písni o neschopnosti dorozumět se s druhým člověkem nakonec selže samotný jazyk. A zatímco Sumnerovi docházejí slova, rozběhnutá baskytara Petera Hooka, Morrisovy bicí a syntezátorové smyčce dál udržují skladbu v pohybu.
Regret: Mít kde bydlet a komu zavolat
O deset let později otevřeli New Order album Republic (1993, spotify link) skladbou „Regret“. Její hrdina by si přál mít místo, které by mohl považovat za vlastní, a možnost s někým si popovídat po telefonu. Za dobrý začátek by pokládal už samo každodenní probouzení. Jak málo toho žádá – a jak těžko dosažitelné se jeho přání zdá být! Netouží po ničem, co by se dobře vyjímalo na obálce časopisu o životě rockových hvězd.
Sumner dokáže vyvolat dojem, že právě ty nejvšednější věci, jejichž hodnotu si za normálních okolností ani neuvědomujeme, se pro někoho mohou stát nedosažitelným luxusem. Navíc si ani tentokrát nemůžeme být jistí, nakolik vypravěč opravdu věří tomu, co o sobě tvrdí. Zpočátku mluví o lidech, jejichž jména a adresy možná již zapomněl. Ani by toho nelitoval.
Postupně se přiznává k vlastní někdejší podrážděnosti, nedůvěře a citovým zraněním. Kytarový motiv a melodická Hookova baskytara dodávají nahrávce elán, který by nás při pouhém čtení textu sotva napadl. Když se Sumner v refrénu rozezpívá naplno, zní touha po obyčejném životě skoro jako hymna.
Porovnáme-li obě písně, všimneme si také zvláštní Sumnerovy práce s opakováním. Závěrečné konstatování ztráty v „Age of Consent“ už nepřináší žádné nové informace, přesto se s každým dalším opakováním může měnit jeho emocionální účinek. V „Regret“ má podobnou funkci návrat k představě obyčejného života. Vypravěč se k tomu skromnému přání vrací, jako by sám sebe potřeboval přesvědčit, že se ještě může splnit.
A zatímco „Age of Consent“ končí přiznáním ztráty, poslední slova „Regret“ zpochybní pohodlnou víru v lepší zítřky. Kolikrát už člověk podobnou útěchu slyšel těsně předtím, než se mu něco důležitého v životě rozpadlo? Ani jedna ze skladeb nám nenabídne snadné východisko.
Love Vigilantes: Country v dodávce Joy Division
Za vznikem „Love Vigilantes“ stojí mimo jiné countryové nahrávky, které Sumner slýchal v dodávce v roce 1979, když Joy Division předskakovali na turné Buzzcocks. Jeden z bedňáků si je s oblibou pouštěl a Sumnerovi ta muzika zprvu připadala příšerná. Časem v ní objevil vypravěčské kouzlo i tam, kde už se sentiment blížil kýči.
Na tyto zážitky vzpomíná v autobiografii Chapter and Verse: New Order, Joy Division and Me, z níž cituje Johnny Sharp v Hi-Fi News. Stephen Morris podle téhož článku mezi inspiračními zdroji zmínil také „Ruby, Don’t Take Your Love to Town“ v podání Kennyho Rogerse a The First Edition. A tak se na začátku třetího studiového alba New Order Low-Life (1985, spotify link) objevil příběh, který by v jiné hudební úpravě klidně mohl zpívat některý z nashvillských countryových bardů. Sumner chtěl s jistou ironií napsat píseň ve stylu amerického venkovského patriota.

Co se vejde do vojenského telegramu
Vypravěčem „Love Vigilantes“ je voják vracející se z války. Zpočátku mluví jazykem vlastenecké propagandy, přesvědčený o spravedlnosti svého poslání. Potom se jeho pozornost obrátí k rodině a k radosti z vytouženého návratu domů. Mužovo vyprávění směřuje k očekávanému šťastnému shledání, jenže místo objetí nachází ženu ležící na podlaze s telegramem oznamujícím jeho smrt.
Sumner v rozhovoru pro britské GQ v roce 2012 potvrdil, že měl na mysli válku ve Vietnamu. Připustil dvě možnosti: voják se vrací jako duch, nebo byl telegram omylem. Podle Sumnerova dodatečného vysvětlení si žena po obdržení telegramu vzala život. Samotná píseň to však výslovně neříká. A refrén, v němž se voják svěřuje se svou touhou po domově, zaznívá po tomto odhalení znovu. Snad poprvé si uvědomíme, že i slovo domov může označovat místo, které existuje už jen v lidské paměti.
Všimněme si, kolik práce přitom odvede onen telegram. Sumner nechá svého vojáka promluvit v první osobě, abychom měli příležitost poznat ho i jinak než prostřednictvím jeho vojenského poslání. Víme, jak moc se těší na rodinu a jak těžce snáší odloučení. V úřední zprávě, kterou drží v ruce jeho žena, už pro nic z toho není místo. Z vojákovy osobnosti zůstalo jen ujištění, že byl statečný.
Ostatně o statečnosti a spravedlnosti války zaštiťované Boží pomocí nám vyprávěl už na samém začátku písně. V závěru znějí podobná slova téměř nesnesitelně. „Love Vigilantes“ má protiválečnou výmluvnost, aniž by Sumner musel vyslovit jediný protiválečný slogan. Stephen Morris si na skladbě cenil nejen Bernardových slov, ale i jeho kytary a Hookovy baskytary.
1963: Johnnyho narozeninový dárek
Když New Order v roce 1987 nahrávali „True Faith“ a pozdější B-stranu singlu „1963“, Sumnerovi se práce na textech zpočátku nedařila. Rozhodl se proto zůstat v pronajatém bytě v londýnském Paddingtonu, zatímco spoluhráči odešli do studia. Když se kolem deváté večer vrátili, čekaly na ně podle producenta Stephena Haguea téměř hotové texty obou skladeb a pořádně naštvaný zpěvák.
Někdo z kapely totiž při odchodu zamkl a vzal si klíče. Sumner strávil den bez jídla (ledaže by se odvážil sníst zkaženou slaninu z lednice), s lahví vody a nefunkčním telefonem. Hague v časopise Sound On Sound připustil, že nikdo už nevěděl, jestli ho tam zamkli schválně. Texty se potom ještě společně dokončovaly dlouho do noci.

Hague později navrhl prodloužit druhý refrén „1963“. Sumner přidal další slova a přišel přitom i nový nápad na zakončení skladby. Peter Hook zase na šestistrunnou baskytaru Shergold zahrál v závěru melancholický motiv. Producent si souhru baskytary s bicími oblíbil a s odstupem let litoval, že při mixáži nenechal Hookovu hru více vyniknout. Právě zásah do hudební stavby písně přiměl Sumnera, aby její příběh rozvedl.
Aktéry příběhu jsou tentokrát Johnny a člověk, který k němu chová hlubokou náklonnost. Narozeninový dárek předznamená situaci, v níž jde o život. Nejděsivější přitom není samotná přítomnost střelné zbraně, ale způsob, jakým o Johnnym vypravěč hovoří. Neustále se ho pokouší omlouvat. Sumner tu pracuje s nepatrnými změnami několika slov. Zpočátku má Johnny v očích slzy, později nenávist.
V pozměněném refrénu otázku, zda si lze zachránit život, vystřídá otázka, zda jej lze změnit. Přežít bezprostřední nebezpečí nemusí znamenat vymanit se ze vztahu, který člověka ničí. Zazní i zmínka o usmrcení člověka a o další Johnnyho ženě, přesný osud postav nám však zůstává utajen. V textu zveřejněném u oficiálního klipu z roku 1995 se do popředí závěru dostávají přetrvávající city k Johnnymu. Slova, která by v jiné písničce mohla být krásným příslibem věrnosti, nás tu přimějí k neklidnému přemýšlení. Stephen Hague o nahrávce pronesl pozoruhodnou větu:
„Dodnes si myslím, že 1963 je jediná píseň o domácím násilí, na kterou můžete tančit.“
— Stephen Hague, Sound On Sound (2005)
Sunrise: Rozhovor s mlčícím Bohem
První stranu vinylového vydání alba Low-Life uzavírá šestiminutová „Sunrise“, jedna z nejurputnějších rockových skladeb v repertoáru New Order. Sumner hned v úvodní sloce konstatuje, že jednostranné vedené rozmluvy nefungují. Kdybychom hledali jedinou větu, která by postihla jeho zaujetí selhávajícímu porozumění mezi blízkými, těžko bychom našli příhodnější. Tentokrát se ovšem pokouší navázat spojení s někým, koho snad může nazývat Bohem.
Místo zbožné pokory přicházejí stále netrpělivější výčitky. Biblický obraz ztracených ovcí tu můžeme číst jako převrácené podobenství o vztahu mezi stádem a pastýřem. V evangelijním podobenství se pastýř vydává hledat zatoulanou ovci. U Sumnera musí ovce samy připomínat pastýři, že ještě existují. V písni se navíc z jednotného čísla přechází k množnému. Dosud osamělý hlas promlouvá i za druhé. A najednou začínáme přemýšlet, zda se od Boha vzdálil člověk, nebo zda Bůh opustil člověka.
Jak živelnou záležitostí bývala „Sunrise“ na koncertech New Order, dokládá televizní záznam z manchesterské Haçiendy z roku 1985. Ještě před první slokou Sumner kvůli potížím se snímačem a zvukovým efektem odhodí kytaru a začne zpívat bez ní. Zatímco Sumner zpívá, pódiový technik mu nástroj zprovozní a vrátí. Spoluhráči nepřestávají hrát.
Když v dubnu 2020 Stephen Morris a Gillian Gilbert společně s posluchači vzpomínali na vznik Low-Life, bubeník prozradil, že „Sunrise“ je nejoblíbenější skladbou New Order jeho manželky. Morris občas při koncertech sotva stačil Hookovu tempu, které se v průběhu skladby ještě stupňovalo.
Zajímavým inspiračním zdrojem pro „Sunrise“ i bezprostředně následující instrumentálku „Elegia“ byla podle těchto vzpomínek hudba Ennia Morriconeho, zejména k westernu Sergia Leoneho Pro pár dolarů navíc. Na původním elpíčku je mezi oběma skladbami zvláštní pauza: posluchač musí vstát a desku obrátit. Po naléhavých Sumnerových výčitkách přijde instrumentálka, v níž už nikdo nepromluví. Svým způsobem působivé pokračování jednostranného rozhovoru.
60 Miles an Hour: Čaj s ďáblem
O šestnáct let později, ve skladbě „60 Miles an Hour“ z alba Get Ready (2001, spotify link), se Sumner k náboženským motivům vrací v nesrovnatelně rozpustilejší podobě. Na šálek čaje si tentokrát zve samotného ďábla. Se svým protějškem by zase mohl uctívat pohanské modly. Typicky anglický společenský rituál se tu potkává s představou absolutního zla, aniž by Sumner považoval za nutné věnovat té podivuhodné návštěvě další slovo.
Kritik John Bush v recenzi pro AllMusic použil jednoduchý refrén skladby jako příklad zpěvákovy textařské slabosti. Jenže hlas, který v refrénu tak ochotně slibuje pomoc, sám ve slokách hledá útočiště a prosí o záchranu. A vedle představy útěku na ostrov se objeví možnost obyčejné projížďky autem. Možná nepotřebujeme odjet na konec světa. Možná stačí, když pro nás někdo přijede a chvíli s námi pobude.
Budu tu pro tebe, kdykoli si to budeš přát,
budu stát při tobě, jako vždycky.
— New Order, 60 Miles an Hour (Get Ready, 2001). Autoři skladby: Bernard Sumner, Gillian Gilbert, Peter Hook a Stephen Morris. Překlad: cernejpudink.cz
Mezi „Age of Consent“ a „60 Miles an Hour“ uplynulo osmnáct let. V obou textech najdeme obrat „you want me to“, pokaždé však s jiným vyzněním. Zatímco v první písni se vypravěč brání tomu, aby druhému říkal, co si přeje slyšet, ve druhé nabízí svou přítomnost právě tehdy, kdy o ni druhý člověk bude stát. Ještě pozoruhodnější je nenápadné ujištění, že po boku druhého stával už dříve. Nejde o velkolepý příslib budoucí věrnosti.
Za těmi několika obyčejnými slovy můžeme tušit společně prožitou minulost dvou lidí. A pronáší je přitom někdo, kdo sám hledá útočiště. Dokáže si říct o pomoc a současně ji nabídnout. Právě to se zdálo být pro jeho vzdáleného příbuzného z „Age of Consent“ téměř nemožné.
Ještě jednou s kufrem
Vraťme se ještě jednou k Jane Horrocks a jejímu zavazadlu. Gina Birch nenatočila doslovnou ilustraci Johnnyho příběhu. Stačil jí kufr, jehož velikost se pomalu vymyká možnostem osamělé ženy, která jej vleče s sebou. Její filmový obraz nám o písni říká něco, co v ní není výslovně pojmenováno. Podobnou zkušenost můžeme udělat, když se vrátíme k dávno známým nahrávkám New Order a tentokrát budeme pozorněji naslouchat Sumnerovým slovům. Ne pokaždé objevíme dokonalý verš.
Sumner není bezchybný textař a někdy zřejmě spoléhá na to, že za něj část práce odvede melodie. Ale v těch nejlepších písních dokáže vystihnout okamžik, kdy se před druhým člověkem potřebujeme otevřít a zároveň máme strach, že nám právě to ublíží. A někdy k tomu nepotřebuje ani tak nápadnou rekvizitu, jakou je Johnnyho zbraň nebo ďábel u šálku čaje. Vystačí si s příslibem, že nám bude nablízku. Jako vždycky.
