Naposledy aktualizováno: 7.11.2025
Tři roky, tři alba a kapela, která se do Neue Deutsche Welle nevešla tak snadno, jak se dnes zdá.
Ideal existovali sotva tři roky. Stihli tři studiová alba, cestu od tisícikusového singlu ke 175 tisícům lidí u Reichstagu a dodnes patří k symbolům Neue Deutsche Welle. Annette Humpe přitom tuhle nálepku neměla ráda. A Západní Berlín, sevřený zdí, pro ni nebyl jen vězením.
Ich steh’ auf Berlin
Debut Ideal nezačíná vysvětlováním. „Berlin“ rovnou vyjíždí z Bahnhof Zoo a metrem míří ke Kreuzbergu. Město nesledujeme z vyhlídky, ale za jízdy: nádraží, alkohol, eskalátor, Oranienstraße, Mariannenplatz a někde za tím vším zeď. Ideal nezpívají hymnu na monumentální Berlín. Pohybují se po městě, které znají.
Stejně přímo funguje kapela. Hans-Joachim Behrendt nebubnuje jako punkový samouk, Ernst Ulrich Deuker drží basu pevně, ale nenechá ji stát na místě, Eff Jott Krüger do toho řeže krátkými kytarovými vstupy a klávesy Annette Humpe nejsou měkkou tapetou v pozadí. Často pracují skoro jako další rytmický nástroj. Všechno do sebe zapadne, ale nic se neslije v jednu hmotu. Právě rytmika je jedna z věcí, které na debutu po pětačtyřiceti letech pořád překvapují.
Humpe nad kapelou nezpívá, je uvnitř ní. Někdy je její hlas skoro stejně úsečný jako Krügerova kytara. Sama později připomínala, že se necítila jako přirozená frontwoman. Byla hudebnice, autorka a aranžérka, která se ocitla u mikrofonu. Hudbu studovala, před Ideal prošla berlínskými X-Pectors a se sestrou Ingou hrála v Neonbabies. Krüger přišel rovněž z X-Pectors, Deuker měl zkušenosti z jazzrocku a Behrendt hrával v Mild Maniac Orchestra Volkera Kriegela. Ideal tedy nebyli parta, která po punku zjistila, že na nástrojích stačí umět tři akordy. Úspornost jejich hry byla volba.
U Krügera je to nejzřetelnější. Jeho sekané riffy mají blíž k Wilku Johnsonovi z Dr. Feelgood nebo Daveu Higgsovi z Eddie and the Hot Rods než k pozdější představě naleštěné německé novovlnné kytary. Občas sklouznou ke ska, jindy několika údery ve skladbě prostě udělají pořádek. Když v „Hundsgemein“ převezme zpěv, stejnou stručnost přenese i do hlasu. Krüger nehraje mnoho. Hraje, co je potřeba.
Za zdí, ale ne podle pohlednice
Z Berlínské zdi se dá v příběhu Ideal snadno udělat hlavní kulisa: město obklíčené hranicí, strážní věže a na západní straně hudebníci, kteří svou izolaci překládají do new wave. Jenže zevnitř to bylo méně úhledné.
Annette Humpe se do Západního Berlína přestěhovala v roce 1974. Když na tehdejší město vzpomínala po půlstoletí, mluvila o ostrovu. Izolace města přitahovala i lidi, kterým vyhovovalo stát trochu stranou běžné západoněmecké představy kariérní cesty; pro některé hrála roli také možnost vyhnout se vojenské službě. Její pozdější provokativní poznámka, že ji zeď také „chránila“, se pak dostala do titulků bez zbytku téhle zkušenosti. Humpe sama upozorňovala, že taková zkratka její výrok zkresluje.
Zeď tím nepřestává být tím, čím byla. Pro Ideal je ale zajímavější něco jiného. Západní Berlín nebyl jen město, odkud se nedalo normálně vyjet na východ. Byl to podivný uzavřený kout, kde vedle sebe mohly existovat jazzrock, punk, elektronika, umělecké školy, malé kluby a lidé, kteří by se jinde možná ani nepotkali. „Berlin“ proto není písnička o touze utéct. Ideal se v ní po městě pohybují jako doma.
Neue Deutsche co?
Ideal dnes skoro automaticky patří do Neue Deutsche Welle. V roce 1980 ale ten pojem ještě neznamenal totéž co o dva nebo tři roky později. Když Alfred Hilsberg v říjnu 1979 zastřešil v časopisu Sounds novou domácí punkovou a new-wave scénu titulkem „Neue deutsche Welle – Aus grauer Städte Mauern“, označení ještě nebylo obchodní kategorií. Později se od něj sám distancoval: hudební průmysl pod NDW začal prodávat věci, které s původní scénou měly stále méně společného.
Podobný odstup měla Annette Humpe. V roce 2025 přirovnala NDW k etiketě na výrobku. Hudbu Ideal podle ní tehdy prostě nazývali New Wave. A Ideal jsou opravdu zajímavější než jejich přihrádka. Nebyli hlučnou experimentální odnoží typu Einstürzende Neubauten, ale nevznikli ani jako vypočítaný produkt pozdějšího komerčního boomu NDW. Uměli napsat popovou písničku a jejich pop pořád stál na živé kapele, ne na žánrové nálepce.
Tisíc kusů
Neuralgickým bodem veškerého dění okolo kapely se stal dům na Oranienstraße 24 ve čtvrti Kreuzberg, s ústředním bodem Mariannenplatz, necelé tři kilometry od hraničního přechodu Checkpoint Charlie, zřízeném na Friedrichstraße. Právě v něm si vybudovali zkušebnu a umístili sídlo vlastního hudebního vydavatelství Eitel Imperial/Eitel Optimal.
První singl „Wir steh’n auf Berlin / Männer gibt’s wie Sand am Meer“ vznikl v berlínském Beat-Studio a Ideal ho vydali vlastním nákladem. Lisovalo se jen tisíc kusů. Zmizely rychle. Na druhé straně nebyla další skladba Ideal, ale předělávka starého šlágru „Männer gibt’s wie Sand am Meer“, který v roce 1962 nazpívala Nora Nova. Pěkný detail: kapela napojená na punk, ska, jazzrock a new wave si bez rozpaků sáhla pro písničku ze světa německé populární hudby, proti kterému se nová scéna údajně měla vymezovat.
Pak se během několika měsíců utrhlo měřítko. V létě 1980 už Ideal hráli před Barclay James Harvest u Reichstagu. Pod pódiem bylo přibližně 175 000 lidí. Kapela, která ještě před chvílí lisovala vlastní singl po tisícovce, stála před davem, jehož poslední řady skoro nemohla vidět.
Deska na pětačtyřicet otáček
Debutové album Ideal (spotify link) vyšlo v listopadu 1980 na nezvyklém LP formátu přehrávaném rychlostí 45 otáček za minutu. Technická zvláštnost ale není to hlavní. Důležitější je samotná nahrávka. Ideal působí, jako by hráli spolu v jedné místnosti a nikdo necítil potřebu obrušovat hrany.
„Berlin“ uhání dopředu. „Blaue Augen“ nebyly novinkou Ideal: Humpe je napsala ještě pro Neonbabies, kteří první verzi vydali na jaře 1980. Ideal si píseň ještě téhož roku přestavěli po svém. Popová melodie zůstala, ale dostala mnohem chladnější, skoro nezúčastněné podání. „Hundsgemein“ postaví dopředu Krügera.
„Irre“ si utahuje z dvojího metru: sexuální svoboda platí, dokud ji využívá ten, kdo ji hlásá. Jakmile totéž udělá partnerka, přichází žárlivost. Na debutu stojí čtyři lidé vedle sebe a každý má své místo. Nikdo přitom nemusí dokazovat, kolik toho umí. Proto má ta deska pořád tah.
Conny Plank nevstoupil do prázdné místnosti
O rok později se Ideal přesunuli do Conny’s Studio. Na Der Ernst des Lebens (spotify link) jsou jako producenti uvedeni společně s Conny Plankem, zvukovým inženýrem byl Dave Hutchins. Je to přesnější než obvyklé „druhé album produkoval legendární Conny Plank“. Ideal už vlastní zvuk měli. Do jeho studia si nešli vyzvednout nový.
Rozdíl je hlavně v tom, co se kolem nástrojů děje. Der Ernst des Lebens je hutnější, některé skladby nechávají motivy běžet déle a opakování už není jen prostředek, jak udržet tah. Samo vytváří napětí. „Eiszeit“ nastoupí okamžitě, ale bez rozverné jízdy „Berlin“. „Monotonie“ natáhne groove přes čtyři minuty a udělá z opakování téma i způsob hry. Závěrečný „Spion“ překročí pět minut.
Plank Ideal nepřestavěl. Pomohl spíš tomu, aby to, co už měli, znělo plněji a dostalo víc vzduchu kolem sebe. Odpovídá tomu i pozdější Humpina vzpomínka: na Plankovi si cenila schopnosti poznat okamžik, kdy skladba opravdu začne fungovat, ne potřebu hudebníkům vysvětlovat, jak mají hrát.
Když Humpe po Behrendtově smrti připomínala jeho perkusivní způsob hry, groove a timing, nebyla to jen zdvořilá posmrtná pochvala. Der Ernst des Lebens stojí na rytmice možná ještě víc než debut.
Hlasitěji, než je zpěvačce milé
Život uvnitř sehrané kapely samozřejmě nevypadal tak elegantně jako její desky. Humpe vzpomínala na turné a na boj s Krügerovými zesilovači. Po několika koncertech bývala ochraptělá a přimět Eff Jotta, aby ztáhl hlasitost, nebylo jednoduché.
Je to drobnost, ale o Ideal říká víc než slovo „chemie“. Krügerova kytara nebyla studiová ozdoba. Byla hlasitá, fyzická a občas lezla ostatním na nervy. A zeslabovat se kvůli ní Krügerovi zjevně příliš nechtělo. Hlasitá kytara a zpěv, který se proti ní musel prosadit, nebyly studiová nedorozumění. Tak Ideal hráli.
Bi Nuu: když začne aranžovat i studio
Na třetím albu Bi Nuu (spotify link) se způsob práce posunul znovu. Ideal desku v roce 1982 nahrávali ve vídeňském Sound Mill Studio a Gareth Jones ji následně mixoval v berlínských Hansa Studios. V producentských kreditech stojí vedle kapely Micki Meuser a právě Jones. Studio už tady není jen místnost se stojany, mikrofony a pásy. Začíná do skladeb mluvit.
Neznamená to jednoduše „víc elektroniky“. Spíš se nástroje a hlasy přestanou pořád tlačit vedle sebe. „Keine Heimat“ je sevřenější než staré „Berlin“, „Tränen am Hafen“ nechává víc volného místa. Text k „Ask Mark Ve Ölüm“ napsal Aras Ören, u „Wir zerstören unser Glück (Tu’ mir weh)“ se mezi autorkami objevuje i Inga Humpe. Annette tedy není výhradní textařkou.
Album končí téměř šestiminutovou „Müde“. Název sice po letech svádí ke snadnému čtení jako předzvěst rozpadu, samotná skladba je zajímavější něčím jiným: Ideal jsou v ní hodně daleko od krátké nervózní písničky, s níž bývají spojováni.
Bi Nuu proto nemá smysl odbýt jako méně úspěšného následníka prvních dvou alb. Je to třetí varianta téže kapely. Na debutu jsou nejdůležitější čtyři hráči v jednom záběru. Hudba na Der Ernst des Lebens zhoustne a déle pracuje s opakováním. Výsledný tvar Bi Nuu už výrazně ovlivnilo i samotné studio.
Čtyři osobnosti, žádný kompromis
Na jaře 1983 bylo po všem. Ideal zrušili další plánované turné a 31. března poslali médiím telex s oznámením konce. Hudba podle nich vznikala z konfrontace čtyř rozdílných osobností; nešlo o hledání kompromisu, ale o písně, za nimiž mohli stát všichni. Po třech letech měli pocit, že z téhle sestavy dostali maximum.
Na deskách se Krüger, Humpe, Deuker a Behrendt nedají snadno zaměnit ani schovat. V červnu ještě vyšlo Zugabe (spotify link): osm koncertních nahrávek z roku 1981 a dva remixy starších skladeb. Pak se dveře zavřely. Žádná reunionová alba, žádné desetiletí pomalého rozmělňování jména kapely. Projekt, který podle vlastních pravidel skončil, opravdu skončil.
Berlín po pětačtyřiceti letech
V roce 2025 se Annette Humpe k debutu vrátila a spolu s Moritzem Endersem ho znovu smíchala z původních vícestopých pásů. Nový mix tak znovu otevřel nahrávku z doby, kdy Ideal ještě nikdo nemohl považovat za veterány Neue Deutsche Welle.
Po pětačtyřiceti letech se tím kruh docela pěkně zavřel. Humpe pořád říká, že označení NDW neměla ráda. K Berlínu má pořád komplikovaný vztah: odjede, vrátí se, zase odjede. Jen jedna stará věta podle ní dál platí – na Berlín pořád stojí.
Po pětačtyřiceti letech tak pořád dává smysl začít u „Berlin“. Ne proto, že by jedna písnička vysvětlovala celou kapelu, ale protože už v ní jsou věci, které Ideal neopustili: město, pohyb, krátké kytarové seky, rytmika a Humpe uvnitř toho všeho.
A pak přestali.
